CAUSERIE O SMRTI

Ať bližší je, než sami víme,

ať kdesi ještě daleka,

v té budoucnosti všech nás dříme

smrt naše, konec člověka.

A nikdo neví roku, dne

ni hodiny – jen víme, že se

tma do duše nám jednou snese,

že zastíní nás peruť tmavá,

ve mrákotách nám usne hlava

a srdce v kámen ustydne.

Rty naše zmlknou, navždy němé –

tak umřeme a odejdeme

v kraj tušený, však neznámý,

tam, odkud návratu již není.

A celý život, jeho klamy,

naděje, padlé ke dnu tmy,

bláhové naše všecko snění

se zašlých lásek vzpomínkami

i zašlých roků bolestmi

i marným zlítostněním – všecka

ta naše marná přání dětská,

i naše radosti i žaly

a touhy, stesky, marné chtění,

sny, jež nám duši bičovaly,

vše, co kdy duši omámí –

vše bez naděje vyplnění

již navždy bude za námi.

A bezmocně tak za kořist

padneme tmám a nepaměti –

a bude tomu,

jako by kdes ve větvích stromu

jen odlepil se suchý list,

jenž neslyšeně k zemi sletí.

Ať pozdě kdys, ať příliš záhy,

ať zítra či po řadě let,

kdys u konce své bludné dráhy

se vzbudíme již naposled –

a příští den a příští ráno

již nikdy nám se nerozední:

to naše žití prázdné, všední

se skončí, bude dokonáno.

A pak s té výše blankytné

již nikdy, ni na jednu chvíli

do našich bludných lidských cest

se zlaté slunce nenachýlí,

zář měsíce již nekmitne,

ni mihotavá záře hvězd.

Nám toho dne

již navždy slunce zapadne

a pohasne a zajde nám

pro všechen čas, na věky věků,

jak sami zajdem v náruč tmám.

A pro nás, kdož jsme zmaru dětmi,

jediným okamžikem tím

jak před zrakem se navždy setmí

ledovým smrti dechnutím,

již nebude ni dnů, ni světla,

ni jara úsměvů a vděků.

Nebude růže, jež by zkvetla

pro potěšení očí tvých...

Nebudou ptáci na větvích

již tobě zpívat... Modrý bez,

jenž každým jarem zkvete znova,

pro jiné zkvete... S podnebes

nadarmo píseň skřivánkova

se ozve. Jiným bude pět

své jarní trilky, jak je svět

za jara slýchá tisíc let.

Vždy znovu dál, ve stálé změně

ta země, tisíce let stará,

příchodem každé nové vesny

se zahalí v háv květů plesný,

a slunce, měsíc vzejdou denně –

ne pro tebe již. Ke krovu,

kde zdomácněly, poznovu

se vlaštovičky vrátí z jara,

v ten čas, kdy lidská srdce mladá

o lásce blouzní a kdy v ně

tak blaze, sladce, podivně

stesk nevystihlé touhy padá...

Ty budeš spát. A nebude tě

hřát jarní slunce. V slunném létě

již neuslyšíš, z luk a polí

jak zavzní mladý, zvučný smích,

a v daleku jak zahlaholí

a tichem večera se nese

zpěv, jejž si zpívá dívčí sbor...

Do nekonečna rozklene se

nad tebou hvězdné nebe, zvedne

se tiše měsíc nad obzor – –

z těch myriad hvězd ani jedné

již nespatříš. A nevzruší tě

již nikdy půvab krásné ženy,

a nepotěší smíchem dítě

ni kouzlem svým park zašeřený,

květ z dívčí ruky, motýl v letu,

šlechetný, krásný, velký čin,

šum lesa, nápěv křepelčin,

zpěv moře, kouzlo jarních květů...

Ó, pokud ještě lze tu

vše zrakem, srdcem, duší chápat,

ten velký zázrak žití, než

v klín těsné rakve ulehneš – :

ó, hleď a viz, jak hoří západ,

a broučku ve trávě se div,

jak životem svým vlastním žije.

Slyš lesů, polí symfonie,

slyš píseň zahrad, luk a niv,

i bzukot včel, v korunách stromů

jak vítr šumí, pták si hvízdá.

Ó, div se zázraku, jak z hnízda

vyvede prvně svoje děti!

Jak dítě sám se podiv tomu,

jak pestrý motýl v slunci letí,

jak hejno špačků k lesu pílí,

květ podléšky jak v trávě vzpučel.

Jak vše, i šípek na stráni

zde má svůj cíl, své poslání,

své určení, svůj čas i účel,

svou k žití vyměřenou chvíli,

svou dobu květu, čas, kdy schýlí

se k podzimu, čas k umírání...

A jednou,

až ruku svoji lednou

smrt položí i ke tvé skráni,

tich umři, klidně, bez reptání,

a tiše zajdi za hrob němý,

když dožil’s konce svého dne,

jak list, jenž s větve stromu k zemi

v podzimku tiše zapadne.

Kdes u konce všech našich dní,

jak v prázdno se jich řada nese,

jak rodí se a umírají,

tam v mlhách ukryt, se nám tají

den ze všech dnů již poslední,

kdy naše žití uzavře se.

Ať po letech, ať kdykoli,

snad mnohem dřív, než sami víme,

den, jenž tam v lůně věků dříme,

nám v očích zhasí žití světlo –

a co kdy bolelo a hnětlo,

vše dohněte, vše dobolí.

A od té hodiny, jež zlomí

v nás poslední ten matný sled

již hasnoucího podvědomí,

od chvíle té, kdy naposled

zaplane jiskra žití v čele,

čas všechen pro nás, odumřelé

již navždy, zastaví se. Let

ni jar nebude ani zim

a mrazů, ani na podzim

tesklivých mlh. Pláč, trud i plesy,

i smích i žal nám budou cizí.

Nebude hodin ani dnů,

ni nocí ani roků. Zmizí

čas, prostor, všechno, zajdem kdesi

v neznámém, prázdném bezednu.

Snad mnohé bylo ve tvé skráni,

snad mnohé chtěl’s, co mohlo jiné

kdys oblažit – vše s tebou hyne.

Dnes pozdě je na všecka přání!

Snad ukřivdil jsi komu kdys:

a čekával na chvíli, bys

vše napravil – dnes konec všemu!

Snad ublížil kdos tobě – nyní

již ničím křivdy neodčiní.

Je pozdě... Nikdy nevzejde mu

již chvíle, by ti mohl říci,

že nebyl práv. Ty, navždy spící

v tom spánku beze snů, a tmu

na mrtvých očích, zašlý v noci,

jež nemá dne, nebudeš moci

již nikdy ruku podat mu –

je pozdě... Mlčící a němá

jsou teď již navždy tvoje ústa.

Věk z věku rodí se a vzrůstá –

jen mroucích den již zítřka nemá.

Ať spokojen tu bývals málem,

ať k nejvyšším chtěls metám spět,

ať žebrákem byls nebo králem,

ať tvému chtění a tvé touze

kdys malým zdál se celý svět;

ať údělem ti byla sláva,

ať hořký trud byl věnem tvým,

jejž v kolébku ti život dává

a kterýž všemi jeho srázy

tě ze dne ke dni doprovází

a denně srdce ohlodává;

ať život radostí byl pouze,

ať s tebou šly jen bída, nouze,

ať hýčkán byls tu bohatstvím,

ať lidé tebe rádi měli,

ať životem šels osamělý,

ať césar byls či bědný rob,

jenž na své štěstí neměl práva – :

vždy na konci tě očekává

jen mlčící a chudý hrob.

Tak po zákonu odvěkém

se kdysi hrstkou prachu stane,

co jednou bylo člověkem –

a země rodit nepřestane

dál nové lidi. Přijdou jiní

a zrodí se a budou nyní,

čím tys byl prve. Nad tvou hlavou

dál budou dnešní slunce vidět

a milovat se láskou žhavou,

i krutým záštím nenávidět –

ty budeš spát... Snad jaro nové

kdys lidstvu vzejde, šťastní dnové,

o kterých věky marně sní,

kdy po okruhu světa širém

s národem národ bude spojen

jen láskou, bratrstvím a mírem –

snad lítice vražedných vojen

pohubí národy, a s ní

se hrůza světem rozběsní –

ty budeš spát... A zajdou kdysi

i ti, kdo časem vzpomněli si

snad na tebe – – tak zlehýnka

i poslední ta vzpomínka

na tebe zmizí, jako když

ti za večera kolem čela

kdys drobná muška zazvučela

a dál se neozvala již.

Památka na tebe, i co z ní

zůstalo ještě, celá ta

tvá lidská odyssea dozní

a zajde, v prázdno odváta.

Tvé jméno chudé

již jenom prázdným zvukem bude,

zapadlým do tmy nepaměti,

a památka tvá – suchý list,

jenž padl vichrům za kořist

a neslyšně kdes ve tmách letí...