CAUSERIE O VEČERNÍ PROMENÁDĚ

Když se slunce za bor chýlí,

často v také teskné chvíli

v okně sám a sám,

na plzeňskou promenádu

a na jejích ozdob řadu

rád si vzpomínám.

Na večerní šťastné chvíle,

na úsměvy roztomilé

rozjařených dam,

na růžičky porozkvetlé,

krásné ve večerním světle,

na pravdu i klam...

Krátce – na vše dohromady,

na přednosti i na vady

lepých krasavic,

na účesy jejich zlaté

a na oči láskou vzňaté,

na rub i na líc.

Mnohá, kterou vidím tady,

dává tušit svůdné vnady,

jak se usmívá!

Bezmála by z Vás, má milá,

ne však co do ctnosti – byla

Lady Godiva.

Vím, že Vaše vonné rety,

šeptaje vášnivé věty,

líbal mnohý již;

měnila Jste bez ustání

předmět svého milování

– je s tou láskou kříž!

Nejen Vy... Znám druhou, třetí,

napočet bych do deseti

podobných Vám hned,

jimž všem byla věrnost cizí.

Platonická láska mizí,

jak chce tomu svět!

A tak zřím, jak jdete v řadě

zase všecky pohromadě,

svěží, uvadlé,

...jak se věrně odrážíte,

aniž o tom samy víte,

v světlém zrcadle.

A sám hynu nudou dlouhou

s bezměrnou po lásce touhou

v duši truchlící,

když si v mysli představuji,

jak zástupy vaše plují

Školní ulicí.

Dvakrát už jsem se tam zklamal,

Amoru div vaz nezlámal,

a přec rozletí

se tam zas mé srdce znova,

ať je třeba láska nová

zklame po třetí!