Causerie o vzpomínkách.

Kus memoirů – bože, to se řekne

a hezky o tom přemýšlí se snad,

jak lahodí to, v básní formě pěkné

si na minulost svoji vzpomínat.

Leč vezmi péro, ptej se sebe sama:

„Co touto slokou mohu vlastně říc’?“ –

a uvidíš, že svět je panorama,

kde pro všechno pak nezachytíš nic.

Neb všechno to, co v světe žijeme tu,

buď banální jest nebo intimní,

ať žijeme to v klamu jarních květů

či v resignaci krásy podzimní.

Já nežil vášní a já mlád jsem posud,

víc hrdých plánů nežli činů mám,

mne mimořádných bouří šetřil osud –

co tedy svěřit těmto vzpomínkám?

Kus přítomnosti! V této ranní chvíli,

kdy moje péro verše píše tu,

mně pod oknem keř růží kvete bílý,

a ptáci pějí nad ním v přeletu,

a v dálce lesy modrají se moje,

a nad nimi plá světlá obloha –

ó jitro, jitro, v zářné sloky tvoje

co říci chce má sloka ubohá?

Hle, na mém stolku leží lístek malý,

a oči mé v něm čísti nestačí,

ten časně ráno přišel ke mně z dáli

a mluvil ke mne básní nejsladší.

V něm byla vůně, dívčích prstů vůně,

a z jeho řádek zářil touhy vděk,

v něm bylo všechno, po čem srdce stůně,

a na tisíce sladkých hubiček.

Ó příteli, co v mládí žijeme tu,

je pro veřejnost příliš intimní,

ať voní to jen klamem jarních květů

či zůstane až v krásu podzimní.

Já nežil vášní a já mlád jsem posud,

víc hrdých plánů nežli činů mám,

mně přec jen štěstím prohřál žití osud –

co tedy svěřit těmto vzpomínkám?

Hle, na mém stolku malý lístek leží,

a z jeho řádek září touhy vděk,

v něm všechno je, co vyzpívat lze stěží,

a na tisíce sladkých hubiček.

Ó příteli, zde mlčí láska zbožná,

v níž plno záře svítí rozlito:

to nevystačí v memoirech možná –

však srdci mému pro vždy stačí to!