Causerie večerní.

„Tak mluvme zase jednou o umění.

Zas lilje plynu nad námi se kývá

a z dola řeka přitlumeně zpívá,

je sladká chvíle snění!“

– „Ne, mluvme raděj o otázkách mody,

vždyť samo umění dnes jejich služka,

kdys bohyně, je černých stínů družka,

jak v nich v něm není shody!“

– „Ne, mluvme raději o světa běhu,

o politice!“ „Ach, to špatná látka!

Líp zazní věru šampaňského zátka

v pěn perlícím se sněhu.“

– „Ne, mluvme o sobě, co jsme kdys chtěli,

kam létli jsme, kde jsme dnes ztroskotání,

co začnem ještě, dřív než v umírání

by rtové oněměli?“

– „Ne, mluvme o dětech svých, v těch je všecko,

i minulost, i celé příští naše,

jeť pevný břeh, jejž míjí vlny plaše,

vždy usmívavé děcko!“

A bylo ticho náhle. – Všichni snili...

Jen lilje plynu nad námi se kývá,

a z hloubi řeka přitlumeně zpívá –

a víc jsme nemluvili!