Causerie z venkova.

Já schválně přimknu zraky

a vskutku tratím se v snech,

že vidím, v šedivé mraky

jak dým se pozvedá v spěch,

že dívám se oknem své síně

do dvora mrzut a líně,

do zdí, kde omítka pryská,

a v kupy špinavých střech.

Ten chmurný obraz denní

zas vidím před zrakem stát,

jak když to pravdou není,

že prch’ jsem vesel a mlád –

a najednou otevru oči:

tam les a tam cesta se točí

a pole a louky a nebe,

ó, jak se probouzím rád!

Půl v stín a v záři zpola

je země stopena dnes,

slyš, kukačka tě volá

ve vlídný, chladivý les,

i shodíš s ramen svých tíhu

a vezmeš si s sebou jen knihu

a jdeš, a doutníku modrý

kouř táhne přes žlutou mez.

A jak tak ležíš v mechu,

klid dýcháš svobodných chvil

a vůni v jednom dechu,

bys nikdy nevěřil,

že někde to duní a bouří,

hřmí, zmítá se v prachu a kouři,

jsi rád, že je to tam v dáli –

zde odtud na mnoho mil.

Tvá kniha leží v trávě,

jak z rukou vypadla tvých,

co zde po rýmů slávě,

co zde je ti bolesť a hřích?

A v knihu pessimisty,

hle, padá paprsek čistý

a s keře dolů v ni padá

květ bílý jakoby sníh.

Ať klidně kniha leží,

zde dívat se jenom, ne číst,

jak v slunci zeleň svěží,

jak z ptačích zvučí to hnízd!

Vše kolem je báseň ti nová,

a její živoucí slova

jsou: motýl, ptáče a list.

Je sladko prchnout někam,

kde vstříc ti nehlučí dav,

do luk a k chladným řekám

a tiše poslouchat splav,

prost pout a práce své denní,

v stín stromů lehnouti v snění

a toulat se širokou plání,

v tom moři kvetoucích trav.

Tak staří dávno pěli

a bouřit nechali Řím

i caesara dvůr skvělý

a všecky mecaeny s ním,

a v rodném kvetoucím dolu

šli za spřežením volů,

ó, Horaci! až podnes

je básník takovým!