Causerie Žofínská.

Ve krajek bílé třísni

a v měkkém musselinu,

půl ve světle, půl v stínu

se dámy mihají,

při hudby bouřné písni

v kruh páry splývají;

na muže zavěšeny

unyle, vábivě

zde tancují ty ženy

tak vášnivě!

Na parketách se stíny

houpají, kolébají,

jak vír by schvátil v taji

divoce listí v chvat,

jež sprchlo s doubraviny

do vlhkých, lesklých lad.

Jen v křeslech staří páni

a dámy usedly,

byl vlas jich v žluté skráni

sníh ubledlý.

Co rozmaru a pýchy,

co lásky, rozmluv žvavých,

co žertů vysmívavých

v noc jednu uslyšíš,

vějířů rozruch tichý,

co matných ucítíš

parfumů, zvadlých květů,

co žhavých pohledů,

než v divém, vírném letu

noc míjí k posledu!

Co kniha je a věda,

ji student nechal býti,

tou rozkoší se zpíti

on chvátá věru rád,

vždyť tu, již stále hledá,

dnes může zobjímat, –

však v mansardě své chudé,

již bída zná a trud,

sám zítra s knihou zbude,

tak opuštěn a chud!

I úředníček malý,

professor s vážným krokem,

okouzlen hudby tokem

se vrhá v bujnou směs;

i rada vše to chválí,

neb zapomíná dnes

na noty, indorsáty,

platební rozkazy,

a galantností jatý

se s dámou prochází.

Se sklíčky v oku stojí

dav štíhlých důstojníků,

a dle starého zvyku

germánsky žvatlají,

pak kdesi v předpokoji

své vtipy spřádají;

při zákuscích a víně

si na hru vzpomněli

a usedají líně

na rudé fauteuily.

Ta drobná, milá šička,

vždyť jako já ji znáte,

má vlasy hnědozlaté,

se stále usmívá,

vše, líc, sklopená víčka

vějířem ovívá,

jak krásky nejbohatší

je štíhlá, hezoučká,

má pohled nad vše sladší

tak křehká, tenoučká!

Těm, jimž den v bídě letí,

ba celé dlouhé týdny,

je uchvátil proud vlídný

těch zábav v náruč svou,

od kolébek a dětí

v síň světly třpytivou,

a z rozervaných rodin

je osud vyhnal sem,

těch málo pěkných hodin

žít opět přeludem.

Směs dragantových hraček

již k ránu vše se míhá,

pobledlosť, údů tíha,

se hlásit počíná,

a s těsných šněrovaček

květ padá do klína...

Hle, páry zaprášené

již opouštějí sál,

jich nervy rozechvěné

kýs nudy záchvěv jal.

A vyjdeš... Všude páry

se valí; hle, již svítá,

sníh ostře ve tvář lítá,

a konec všemu již,

ty stromů obrys charý

a Žofín opouštíš...

V ostrova břehy stinné

vln bouř zní s vichřicí

a šerá pára vine

se z řeky kouřící...