CAUSERIE.

Ó, šťastným býti, jak byl Tennyson!

On čekal na vlak v městě Cuoventry

a na věže se chrámu dívaje,

ruch na mostě a práce nosičů

tak nesmrtelnou napsal báseň, věk

že mnohý přejde – ona bude žít!

Dnes rovněž čekám na vlak, město mé

Kralupy sluje místo Couventry,

na věže dvě se chrámu nedívám,

jen na dva bílé, útlé lokty dívčí,

jež přede mnou se chvatně míhají

ve otevřených dveřích kuchyně.

Jsou jako z cukru bílé, nadchnuté

jak pudding, který připravují snad,

a jak se kloní, mizí, zvedají

a míhají, já hádám postavu

i hlavičku i těla luzný sklon.

To víla v kuchyni tam hospodaří! –

Jen kdyby ohlédla se na chvilku!

Však ve shonu práce jí to nenapadne,

a tak jen dva ty bílé lokýtky

se v dveřích míhají mi sem a tam

jak vzdušná motýlků dvou křidélka.

Ó poutnice – dnes trochu znavená –

má obraznosti, nemůžeš již dál!

Vždy ani zbla ti dívka nepodá

tvůj roznítiti vzlet a zor a chtíč!

Svůj pudding dále strojí poklidně,

do formy vlévá jej – jen oba lokty

teď zrůžovělé práce pospěchem

se v růže mění z bílých lilií.

Kéž zhlédl bych jen nosu špičičku,

kéž bradky ovál jen, či nožky cíp!

Vše marno, dívka stojí nešťastně,

že jen ty lokty zřím a – víc již nic.

Což lokty nejsou nic? Hle, nenasyto!

Jen básni dál a sleduj výš či níž,

vždy něco najdeš, co je luznější

než lokty samy! Ani Tennyson

na věže dívaje se v Couventry

těch loktů neviděl, zřel věků v hloub,

tam ovšem plál mu ženské krásy vzor,

jak jela městem božská Godiva,

mlčícím městem nahá na koni,

jen vlasů zlatou kryta čabrakou.

Ach, Tennyson byl lord a laureát!

Co já jsem, ach! – já vidím lokty jen,

však zato živé lokty, skutečné!

Dva lístky růží nadýchaných jen,

dva stonky liljí, leknínové škeble

nad tůní jezera se vnášející,

dva šťastné, růžové dva lokýtky!

A prchal čas a vlak můj byl již zde.

Vstát musil jsem, jít sobě pro lístek,

a než jsem vrátil se, ty lokty dva

i s jejich majitelkou – zmizely.