CAUSIS.

Nad všecky lotry, svět jež znal,

byl Causis, podlý lhář,

že horníkem dřív doloval,

slul v lidu „dolinář“;

škol nedbal, učily prý blud,

leč krčem dbal vždy víc,

ztyl – z bohosloví snad – a zrud’,

však v lebce neměl nic.

Že chválil Němců pych a hřích

a právům Čechů lál,

tož Konrád z Vechty v Jirchářích

mu tučnou faru dal;

ať zrodil se kdo nebo mřel,

vždy víc chtěl na groších

a farníky své tisk’ a dřel

a z peněz zrádu líh’.

Byl nejlítější z nepřátel,

jež na kněžstvu měl Hus,

a sršel ohněm, jedem vřel

a mozku svého trus

za „Viklefovským kacířem“

psí házel jeho vztek

a zákeřníka končířem

kde moh jej bod’ i sek’.

Ač papežským byl oporou,

měl za blázna jej lid,

až král, tou pohněvaný hrou,

sám Praze zjednal klid.

„Byls horníkem dřív,“ pravil, „vím,

nuž horskou správu měj:

buď pokladníkem Jílovským

a dolování dbej!“

A věru Causis doloval,

až zašel králi dech;

co zlata sebral, v ranec dal –

a do Říma s ním sběh’;

i uplácel a podplácel,

že hanba mluvit, fí!

až v sněm jak prokurátor šel,

„de causis fidei!“

Mstu osnoval tam, žaloval

a klepy roznášel,

lhát učil lotry, sám jak lhal,

a všemi hříchy čpěl;

jak výheň hořel jeho zrak,

z úst vlčí dral se sten

a soptil vztekem jako drak,

když z lží byl usvědčen.

Tu dal se v divý křik a skřek

ten církve dobrodruh,

vše věděl hned, co Kristus řek’

a co mu řek’ sám Bůh,

a věděl vše, co v nebesích

děl svatých otců sbor,

lži vymýšlel a podlost líh’

a mravů černý mor.

Žil z úplatků, bral, „doloval“

a plýtval zbytkem sil;

žil v hampejzích, i pil i spal

a v sněmu s vlky vyl,

ba řádil tam jak vzteklý pes

a štěkal zas a zas,

až mistra duši anděl vznes’,

když tělem v ohni zhas’.

Zřel Causis vzlétat světcův prach

při divém řvaní trub;

slech’ zvonů kvil a dostal strach,

čert do srdce jej rub’;

shrb’, nemoh hlavy vzhůru vznést,

zbleď, ztrnul, ztratil řeč;

chřtán sevřela mu hrůzy pěst,

v hruď ďábel vehnal křeč.

Stál oči v sloup, stál vyděšen –

až dal se v křik a vzlyk,

a celou noc a celý den

jak had se městem vlík’,

pak sebral ruče, co kde moh,

a prchal, Bůh ví kam –

jak by měl nejmíň tisíc noh –

snad k pekla končinám.

Pes do světa se vytratil

a nespatřil už Čech,

jen pověst praví, že se kryl,

jak vždycky v hampejzech;

kdes v Basileji tělem shnil,

leč když se mrchou stal,

sám Satan na vše strany plil,

než do pekla ho vzal!