CECCO ESCULANO.

Buď noc, buď den – jen ducha klamy!

V tmách koutů vlhkých pod klenbami

jde bez červánků noc i ráno,

kde na popravu trestnou čeká

astrolog bludný, Cecco Esculano.

„Co mojí vinou? Učím, věře,

že vládou quarty v osmé sféře

se lidé-bozi rodí zemi

a velí druhým rukou mocnou,

neb letí nad ně ducha perutěmi!

Kdo popírá moc tvůrčí Boha?

Dím: o poutech tím neví vloha,

jež pohyby se planet řídí,

duch tajemství ať hledá nebes,

neb po vládě se duchů slabých pídí.

Mně nejevte se, jsem-li v bludu,

kdo sílíte mě v pochyb trudu!

V tmách nade mnou kde meč už visí,

veď taký člověk-bůh mě k světlu,

ty Mojžíši a Merline i Malagysi!

Jsou pravdou dávná slova moje!

Hle, jak se noří ze tmy sloje

již moudrá hlava Merlinova,

běd soucitný zrak na mě hledí

a slibně vítězná mi vnuká slova.

Ó kouzelníku, Vortigera

jsi bretoňského krále sterá

ty přání trudná zodpovídal

a druidy zval na svobodu,

kde v skalách bílého drak rudý hlídal, –

Ó Merline, co ze zdí starých

jsi kouzlil růže vděků jarých

a břečťanů jsi bujnou kšticí

v dnech ovíjíval znojných žárů

svou hlavu, o přírody tajech snící,

zde kouzli, čaruj! Vzplane sice

mně z vůle svaté inkvisice

kol hranice mé oheň všude,

však na tvůj pokyn divotvorný

ať z ohně vodopád jen růží bude!

Slib kyne, mizí – – Nové rysy...

Mně v poutech vítej, Malagysi!

Ty Karolingů čaroději,

měň přírody mi zákon dávný,

jak tah a barvu v starém obličeji!

Z těch růží ohně – po poupěti

vel! – malý plamen vzhůru vzletí,

kde města krovy, staré střechy;

a co já v růžích budu státi,

hub město požár, pomsty na pospěchy!

Jde do tmy! Volám na Mojžíše!

Co pouta, mně? Hruď volně dýše,

však spása buď mi bez pochyby:

mně zjev se on, kdo drtil skály,

a mocným slovem němé doplň sliby!

Mám pravdu, pravdu! Nejsem v bludu,

že hvězdy zří nám do osudů

a čtvrtá výseč sféry osmé

že rodí bohy nadčlověky.

Hle, vládný Mojžíš! Ale hledy kosmé?...

Mně divy stvrď mou pravdu jasnou!

Kdy hranice mi žáry zhasnou,

ať dlím i v růžích beze škody;

tvá pod ohněm hůl udeř o zem,

i květů plamenem ať trysknou vody!

Ty's nad svůj bludný lid byl větší.

Mně v tmách mluv mocnou pravdy řečí,

v jas okovy mi uvol, mračný!

Ty's v očích lidu stál vždy klidný,

kde mraky Bůh se tajil neozračný.“

Tmou hloubavou hlas klidný duní:

„Nad hvězdnou noc – jas na výsluní.

V hvězd klamu, nevěříš ni sobě,

kdež já jsem Bohu svému věřil

a tmu svých bludů v tajném zasul hrobě.

Ty věříš v člověka, v krok nohou,

jež bloudí tudy cestou mnohou,

ať pod hvězdou – v pout cizích tlaku!

Kde těžký okov jeho rukou

má k hvězdám klíče volnosti z tmy mraku?

Já volný tím: Jsem Boha sluhou;

své ruky vzal mě v kázeň tuhou,

mne veda sám až k slunné hoře,

kde viděl jsem – a umřel bez pout.

Ty věříš hvězdám, nevida dne zoře!“

Mráz ticha zde. Bůh dálkou hřímá.

Zjev Mojžíšův dvě desky třímá,

jež nyní hněvy na zem vrhá.

Zem v útrobách se bouřně chvěje,

blesk s hromu rachotem tmy klenbu trhá –

a v trosky žaláře noc temná zeje.