Čečetka.

Mé družné čečetky, když v rubáš oděn svět,

vy přilétáte domů,

ať sever mračí se a jíní bílý květ

tkví v černých kšticích stromů;

k hor břízám truchlícím vás čilý nese spěch,

vy sněhu rudé zdoby,

nechť řeky oněmly a mrazných nocí dech

vám prsa prochvívá a bodá mečem zloby.

Jak krve krůpěje, tekoucí létu z ran,

jež mřelo vichrů kvasem,

slétáte na úběl, jímž lesní pokryt stan,

a granátovým jasem

se rdíte v třepotu, když slunce zlatá zář

pláň vroucně líbá sinou,

až jiskří radostí a rumění se tvář,

a slzy blaženství jí v perlách z očí plynou.

Rád na vás pohlížím, když probouzí se bor,

vy palečkové ptačí,

a toužím vyslechnout váš drobný rozhovor

a vystihnout, co značí,

a v hlavě skloněné, když sleduji váš zpěv,

sny podivné se rojí,

když za jednoho z vás sbor všechen cedí krev,

a pohnut pohlížím, jak statečni jste v boji.

Ten lesklý na hlavě i hrudi rudý chmýr

je rekovnosti znakem,

jste tělem malí jen, leč duch váš bohatýr,

v boj pouští se i s ptákem,

jenž z loupeže je živ, a druhdy viděl jsem,

vy moji drobní reci,

jak jste se tužili, když brat rván ostřížem,

až z dravčích osidel a spárů vyváz’ přeci.

Jste vzorem družnosti, vám rodný řád je svat,

jímž bratr k bratru stojí,

tlum za jednoho z vás a jeden za tlum rád,

když káže cit, mře v boji,

z vás každý odhodlán i peven jest a směl,

ať hrozí vrahů stáda;

leb s hrudí krvavy jsem u všech uviděl,

leč nikde krvavá jsem nepostřehl záda.

Kéž jak ten útlý pták, můj lide, srdce máš!

Jen sketa srdce ztrácí,

když hrozný s pavézou se blíží Goliáš,

jejž druhdy David kácí.

Ten, koho s bojiště v dál žene chabý strach,

všech nejhorší je sketa,

a komu velikým je vypínavý vrah,

sám bídně vraždí se, a navždy po něm veta.

Před bouře hrozbami, před zbraní divých rot

jen baba v kout se krčí,

leč statnost chytá v pěst a svírá meče hrot,

když na prsa ji trčí;

za život bídácký, za hrstku lesklých plev

jen rab se práva vzdává,

leč z reků padlých hlav, již za rod dali krev,

duch slávy vznešený a nesmrtelný vstává.