Čech v nebi.

Poživ piva plzeňského,

divný jsem měl jednou sen,

zdálo se mi, že jsem v nebi

za vrátného vyvolen.

Úřad ten byl těžký dosti,

neboť lidé druhů všech

do nebeské brány vejít,

měli velmi na pospěch.

Jak jen vešel, tu již každý

poučeným býti chtěl,

na koho by v nebes říši

se as obrátiti měl.

Hopkem přikvapí tu čile

ošumělý panáček,

avšak pyšně hlavou kroutí,

jako první světa rek.

„Mon ami“ tak hned se táže,

„kde tu salon nebeský,

v němž by důstojně moh bydlet

slavný frisér francouzský?“

Angličan tu přivalí se,

zývne, zkroutí tučnou tvář,

pak se táže: „Goddam, kde tu

telegrafní kancelář?

Zapomněl jsem paní říci,

že mám na kvap umírat;

by neměla starost o mne,

chci jí telegrafovat.“

Vídeňák se poohlíží,

kde je hec neb štvanice,

Rus se starostlivě táže,

je-li v nebi sanice.

Prušák křičí: „Zdaž pak najdu

v národech tu rozkol as,

abych přece pro svou kapsu

mohl anektovat zas?“

Bavor po pivě se táže,

Turek hledá sídlo žen,

Maďar víno chce a rvačky,

Polák sám chce bydlet jen.

A tak každý s jinou vchází;

naposledy vejde Čech.

Ten se u vchodu hned táže:

„Prosímich, kde pak je tady kontribučenský úřad?“