Čechové pod Řípem.

Opouštěje noci lůže

nad horami vzplál den bílý;

jako v dívčí kadeř růže,

v jeho zlatý nach se chýlí.

V světlé záři kolem skrání

stoupá slunce nad krajinou.

Na koberci květných strání

omývá se bílou rosou,

dovádivě v hlubeň sinou

ponořuje nožku bosou.

Nad Šumavou zadumanou

jeho zlaté líce planou,

nade Sněžkou zimnou v kráse

nevídané usmívá se.

S ranním vánkem ve spojení

rozptyluje noční chmury

kolem tiché, němé Hůry

Kunětické, která v snění

jako dívka do zrcadla

hledíc do vln Labe, vidí,

kterak vlna vlně padla

v náruč tekouc do daleka.

Nachem plane valná řeka

jako tváře šťastných lidí,

jak perlami ze dna moří

posetá pláň její hoří.

Tu se vlna klidně směje,

onde vlny květy lámou – –

a to slunko cestou známou

k lesnatému Řípu spěje.

Kolem Řípu divné změny;

neznámé a cizí hlasy

odrážejí skalní stěny,

zvuky, které věčné časy

byly tady neslýchány.

Pod klenbami starých stromů

rozbíjejí muži stany;

jiní brousí ostré zbraně

a ten zaťal topor v kořen

jedli, která na té straně

nemyslila na pohromu;

jiný silnou žízní mořen

vyhledává chladný pramen;

tam ten velký luk sňav s ramen

chytře ouklad činí zvěři

kryjící se mezi keři,

a šíp drže nad tětivou

hbitě stíhá šelmu divou.

V nepořádku, za hlomozu

přece s úctou nevýslovnou

mladý starý kolem vozu

zlaceného za svým dílem

spěchá. – Za jakým to cílem

pocta taká? Snad tam skrovnou

mohovitost svoji střeží?

Zlato, stříbro, kment a perly,

drahý jantar od pobřeží

severního, nebo berly

s korunami, skvosty, žezly

králů svých? Či ziskuchtiví

kupci semo zboží svezli?

Nevezou to kment a perly,

ani jantar od pobřeží

severního, ani berly

s korunami, skvosty, žezly

králů velkých: ale střeží

tam obrazy bohů rodných,

Dědků, Skřítků divuhodných,

které z domů s sebou vezli.

Vraceje se lovec z houští

tahouny od voje pouští.

Po travinách skot se pase,

odbíhá a zpět se vrací.

Ženy však a děti zase

rozběhly se za svou prací.

Hle! tu dítě kučeravé,

usmívavé, svěží, hravé

kamínky a hrstkou písku

naplňuje dutou misku.

Tamhle trochu větší hošík

zastavil se v běhu právě,

květinami plní košík

usedaje v bujné trávě.

Vedle starce, který kopat

počíná a černou hlínu

prohlíží, se chápe lopat

jiný; tamo v hebkém klínu

vypravuje cosi sladce

modrooké děvče matce.

Mladé ženě v lípy stínu

rozplakal se červík malý,

ručinkami sahá k prsu.

Podál chlapec potok kalí

a ten druhý v hustém trsu

ku předu se mocně tlačí,

kde snad zahled’ hnízdo ptačí.

Proč tak náhle hlava rusá

obrací se chlapce v houští? –

Četa jezdců k Řípu klusá,

letmo v běh se s větry pouští!

Jedou, jedou, skoro letí

neunavně jako ptáci.

Muži vidí hejna dětí,

zanechají svoji práci,

shlukují se v pestré davy

mudrujíce, hádajíce

každý podle svojí hlavy:

„Nebudem se toulat více,“

dokazují jedni stále.

Dovozují opět jiní:

„Potáhneme asi dále.“

V čele lidu hledícího

objevil se také nyní

Vojen; jenom jako kmeta

s usmívavou klidnou tváří

znal ho národ. Ani stáří,

ani věk a četná léta

nezlomily jeho sílu.

Urostlý byl jako jedle,

každý sval jak skála;

jako junák seděl v sedle,

jako muž se míval k dílu,

jako stařec radil v radě.

Vlídnost z jeho tváře smála

na tě se, a jestli mluvil,

zdálo se, že dobrou vílu

horskou slyšíš rozprávěti.

Dvanáct mladých orlů kdysi

dorůstalo v jeho hnízdě:

Však orlové nebyli to,

ale vlastní jeho děti.

Vynikají umem v míru,

udatenstvím v krutém boji:

bojují jak mladí lvové,

snují lest jak chytří rysi,

obratně si vedou v jízdě.

Nejmladšímu pak z nich lyru

dali bozi, aby zpíval,

prozpěvuje píseň svoji,

oslavoval činy nové,

bohatýrské činy v boji,

kde se valí šípů příval,

kde se jiskří ostré meče,

a krev volnou řekou teče. –

Pozdravují všichni kmeta

a on bystře pozoruje,

jak se blíží jízdná četa

a jak ranní vítr duje

a jak zdouvá hřívy koní,

na přílbicích dlouhá peří.

V čele hloučku jede Čech,

za ním mladší bratr Lech.

Podkovičky ocelové

o kamení jen jen zvoní.

Za nimi jak v stepi šeří

vlci jiní vladykové

k lesnatému Řípu měří.

Není skoro ani možná

rozeznat je... Na tom koni

bílém starý Dudleb jede,

jehož mysl tichá, zbožná.

Každý dobře ví, že v loni

nechav lov a domov, zbraně

octl se až na Rujaně,

kde chrám boha Svantovíta

k nebesům se hrdě vzpíná.

Jemu není poctou kýta

tučná, aniž obět jiná;

poctou mu roh plný vína,

a když rolník žeň svou sveze,

velký koláč z rukou kněze.

Za ním také na bělouši

jede Charvát; poctu všecku

staré sivé jeho bradě!

Poselstvím byl kdysi v Řecku,

s cárem mluvil v Cařihradě.

Na tom velkém, sivém oři

před nedávnem Lužan v běhu

v krajinách na Černém moři

stíhal hordy Pečeněhů.

A lech Turov na vraníku

čabraku má zlatotkanou,

v Novgorodě zakoupenou.

S ním se v závod ženou

Dub a Jarvod, který dýku

veklál v prsa zrádci Srbu

a čin ten mu není hanou.

Výboj, David, který v krbu

domácím své ženě kštici

spálil, ženě nevěrnici.

Podle rouch ze soboliny

poznává své čtyři syny

Vojen. – Jedou, jedou stále,

jedou, juž jsou poblíž hluku,

jedou, již tu budou v mále;

již Čech bodře tiskne ruku

Vojenovi. – Na nebesích

zlaté slunko zvolna stoupá;

na větvicích stromů v lesích

jeho ladný svit se houpá.

A tím sluncem mezi Čechy

právě teď jest mladý kníže.

Shromáždil on kolem lechy,

vladyky a kmety lidu,

které spolná láska víže.

Kolem těchto lid se tlačí,

tlumí, tiskne, tlačí znova,

aby slyšel kněze slova.

V lepé tváři stopy klidu

velebného se mu zračí,

jaký vládne na obloze,

na sivých kdy mraků voze

odletěla bouře lítá.

Chochol přílby lehce vlaje,

těžká ruka svalovitá

s jilcem sobě meče hraje.

Vztyčil se jak Perun v mracích,

když k tětivě klade šípy

a jak posly po oblacích

blýskavice rudé sýlá.

Perunovi, vládci nebe,

vyrovná se lepým šatem.

Je to dlouhá říza bílá,

jejíž lem a zpodní cípy

protkávány zdobně zlatem.

Ještě pohled’ kolem sebe.

Tisícové kolem stáli.

A když ztichlo vše, že v dáli

slyšet možno sedmihláska,

zahovořil těmi slovy:

„Národe můj, srdce moje!

Kde náš domov, kde jsou krovy

chatek našich, kde ty háje,

z kterých smírně bozi patří,

kde jsou matky, které báje

zpívaly nám pacholatům,

kde otcové, kde jsou bratří,

kde ta rodná země naše?

K východu tam, ke Karpatům

pohlížíte nyní plaše.

Tam v té zemi rovinaté

rozloženy luhy zlaté.

Tam náš domov, tam jsou háje,

z kterých smírně bozi patří,

tam jsou matky, které báje

zpívaly nám pacholatům.

Tam otcové, tam jsou bratří,

tam ta rodná naše země.

Slza s víček vašich kane,

hledíte-li v dáli němě,

odkud lehký vánek vane.

Jako ptáci mezi kmínky

přiletují upomínky.

Vidíte vše planout v zlatě,

zářiti vše v barvách duhy,

lesy, pole, řeky, luhy

a ty chudé stěny v chatě.

Vzpomeňte však na ty doby

útrap, nouze, bídy, hladu,

který kopal četné hroby,

který celé kraje posil

mohylami. – Marně prosil,

marně žádal si kněz rady,

marně obět s každé hlavy

na oltáře bohů nosil. –

Kromě toho truchlá zpráva

o neznámém lidu straší,

který táhne k vlasti naší.

Neznal míru ani práva;

podivným se bohům klaně

tasí jenom k boji zbraně.

A ty divé, četné davy

každé město, každou vísku

spálí, zbortí, zhladí, zničí.

Jest jich jako v moři písku,

jako sivých mraků v nebi,

jako lesní zmije syčí,

ale staří jako mladí

chytrostí se chlubí hadí.

Každý zalkal v bolném stenu

nad záhubou, která zemi

milovanou zničit může.

Svolali jsme moudré muže,

náčelníky, hlavy kmenů,

vladyky a lechy v sněmy,

a ti dali moudrou radu,

že je třeba vytáhnouti

z rodné země ku západu,

tam, kde slunce purpurové

večer líbá vodní vílu,

že je třeba sídlo nové

vyhledati na té pouti.

Smutně každý měl se k práci.

Jaro bylo; v loňská křoví

vraceli se tažní ptáci,

teplý vítr zadul z dáli,

sněhy tály, ledy tály,

vody v běh se daly nový,

meze jasná zeleň šatí,

letorosti, první listí

nachem jarní slunko zlatí.

Ale oráč nejel v pole,

aby kypřil půdu v potu

tváře; ani pastvec hole

nechápal se, aby skotu

někde našel pastvu novou.

Lovec nevšim’ sobě luku,

rybář jindy pilnou ruku

nevložil na staré sítě.

Smutné ženy, jako v zmatku

pobíhaly, naříkaly,

jakby válka v divém hluku

chtěla ztéci naše valy.

Otázkami i to dítě

zasýpává smutnou matku,

co se děje, co to bude?

A než třikrát štíty horské

políbilo slunce boží,

a než třikrát víle mořské

světlou hlavu na klín složí:

v dlouhých řadách, v dlouhém tahu

zamíříme ku západu

od milených rodných prahů.

Vsi a města, hrady, dvorky,

řeky, háje, hory, luhy,

ztrácely se v dáli, v zadu.

Po planinách přes pahorky,

nivy, pole, pláně, struhy

pospícháme v země cizí. –

Aj, tam na té blízké hoře

ještě pohled! – a pak zmizí

rodná zem a cizí moře

obklopí nás svojí vlnou.

„S bohem“ národ zemi dával

a tu smutné tuchy nával

propuk’ v pláč a bolest plnou.

Ženy, děti, muži lkali...

Počali se mnozí chvět,

vraceli se domů zpět –

a my, táhli přece v dáli,

tam kde čela Karpat halí

šedou mlhou Perun vládce,

tam kde Visla vlny valí

ku severu s klidnou Odrou,

tam kde v dálku tmavomodrou

Jeseník se němě dívá,

a kde Labe v tichém šumu

sobě šeptá, sobě zpívá

o minulých časech dumu, –

Vltavu, jak útlocitnou

děvu, jímá do náručí,

v políbení rty se kmitnou,

medná, sladká slova zvučí

a pak spolu k Rudohoří

spějou jak dvě dobré duše,

kterým svit a stříbro zoří

denních shaslo, které v tuše

truchlé v návu, v duší sídla

v neunavném letu míří.

Poletují duše tiší

jako ptenci, nebo chmýří,

ale šumot jejich křídla

lidské ucho neuslyší.

Na oupatí Řípu, který

zvedá témě v prostor šerý,

stanuli jsme. – Cestou dlouhou

objeli jsme na komoních

kraje, rozhledli se po nich,

opatrně zkoumajíce,

země nitro, země líce.

Krásná zem to! Umru touhou,

jestli chcete táhnout dále.

Na stařičké, sivé skále

ujme hloh se, nebo kvítí

do podušek mechu býlí

unavenou hlavu chýlí.

Ráno přijde horská víla,

vábná dcera Perunova,

kterou Bába porodila

přivinouc se k bohu hrudí;

zahovoří tichá slova,

v kterých kypí tajná síla

a vše letmo k žití budí.

Sotva kmitne úsvit sivý,

již jí ptáci šveholiví

zazpívají s hebkých ramen.

S laňkou kolouch luční pramen

opouští a spěchá za ní

v lesa hloub, kde jemnou dlaní

našedlou srst jejich hladí;

pak dál spěje v lesa hloubi,

kde si medvěd líné klouby

protahuje a kde mladí

chutný med se mlsat učí.

Na sta rojů pilných včelek

v roklinách a skalách bzučí

snášejíce hojnost medu.

A jak s prvním jara vánkem

slunce svitne nad skřivánkem,

zbaveny jsou řeky ledu;

rybami se hemží všudy,

kamo sítě dobré vhodím.

Kromě toho četné lesy

poskytují dříví k lodím,

mocné kmeny na útesy.

Našli jsme i různé rudy;

nade drahým kamenem

hoří světlo plamenem.

Řeky plynou volným tokem,

stékají se, jednu tvoří,

která v moře valí proudy;

a ty hory jsou jen oudy

obra, který matku chrání,

aby rodit, aby plodit

mohla. – Rodí, plodí v klidu,

čeho třeba všemu lidu.

S věncem lesů kolem skrání

obr onen věky dřímá,

rozhlíží se v šerou dáli,

na obranu v ruce třímá

pískovcové mocné skály.

A když někdy také pláče,

bystřinou jsou jeho slze,

která s prahu na práh skáče,

propastem v klín hlučně padá(

lehce jako v slunci zmije

oudolíčkem ven se vije,

pak se tratí v dálné mlze,

tam, kde tichne vášeň mladá.

Pozoruje zlaté nivy,

obdivuje dumné háje,

zdá se jí, že dávné ráje

vidí, nebo nám co divy,

nám co jenom divné báje:

skutečností je tu všecko.

Jedna z našich dávných zvěstí

splněna, že bozi volí

sobě zemi, kterou pěstí

pečlivě jak matka děcko.

Révou šatí pahor holý,

pivoňky a štěpné růže

ustýlají sobě v lůže...

Kde se noha k zemi skloní,

símě klíčí z její stopy;

hnedle tamo kosy zvoní,

hnedle tamo rolník v snopy

žito, pšenku, ječmen váže.

Zemí onou, kde jak zlato

luzno všecko, – země tato!

Děti moje! Hlavy vzhůru,

srdce k srdci, k pažím paže!

Radost zvedá bujné křídlo

rozvívajíc dumnou chmuru,

čarovábným šeptá slovem,

jak tu každý za dostatku

obývati bude chatku,

jak pod jeho domu krovem

jako zdravých stromů sněti

dorůstati budou děti

a jak v synech naše sláva

bujná bude, svěží, zdráva.

Nuže, děti! směle k činu!

Bohům obět obětujme,

slavně bohům poděkujme

za tu novou domovinu!“

Dohovořil slova tklivá.

Jako dítě národ jásá,

radost jeho hlaholivá

hájům, lesům, bohům hlásá,

že tu nových kmenů zárod,

že tu domov našel národ.

Nemá konce lidu vzlet,

není konce toho křiku.

Rozplakal se mnohý kmet

při velebném okamžiku,

spokojeně šedou hlavou

byl by složil asi němě

v klidné lůno matky země. –

Na temeni lesnatého

Řípu pažit krví zrosen.

Vůdci jménem lidu svého

obětují v stínu sosen

bělokorých na oltářích

bohyním a bohům spásám.

Radost v oku, radost v tvářích

jako rudý opal plane.

Velebně Čech v lidu vstane,

hluboce se bohům koří,

zlatá slova zahovoří:

„Bratří! Jako dítě jásám,

že dnes v středu vašem mohu

pálit oběť Prabohovi,

vládci lidí, vládci bohů,

slávu hlásat díků slovy

Triglavovi, Perunovi,

Svantovítu, Velesovi.

Nad oblaky, v modré dáli

v zlaté síni svého hradu

slyší Praboh slova chvály,

kterou jemu s vámi zpívám;

raduje se otec lidí,

zbožnou obět vaši vidí,

požehnává tučným nivám;

nade chlumy v libém chladu

volí sídlo věkovité

a chce žíti mezi námi. –

Na temeni svaté hory

ctěte bohy, stavte chrámy,

živte duše otců skryté,

které v mocných kmenech bují,

nebo jako ptáků sbory

nad roklemi poletují. –

Čím jsou hvězdy bez tmy noci,

čím je malý keřík hlohu

beze světla: tím je člověk

osamělý, bez pomoci,

bez podpory velkých bohů.

Radí mu a vládnou po věk! –

Zrodila se v jejich lůně,

nad propastí světa bezdnou,

nad všech lidských vášní tůně

láska zvedla peruť hvězdnou,

a v ní žije a v ní trvá

kámen, voda, kmínek svislý

i ta jarní snítka prvá,

zvíře, člověk s velkou myslí. –

Milujte se! Láska čistá

jako hvězda ve tmách září,

jako snět se na květ chystá,

a v ní člověk s klidnou tváří

bratra svého v náruč jímá,

o svobodě věčně pěje,

o volnosti věčně hřímá,

nesmrtelné koná děje.

Nejsme národ, který krví

žízeň hasí, vraždou tyje:

ale také volné šíje

neskloníme v okov prvý.

Svoboda – to světlá zoře,

která věčně v duši plane,

volnost ono velké moře,

z něhož větřík potěch vane.

Nad volnou jen domovinou

rodná píseň zní a zvedá

orel slávy peruť sinou,

na týmě jí v letu sedá.

První mráček, první chmuru

rozptýliti, děti, třeba.

Za zem, za tu skyvu chleba,

za ten rodný lán a hory

pospíchejte pod prapory,

meče z pochev, luky vzhůru!

Na bílém tu oři svém

neúprosný Svantovít

povede náš slavný tém,

pomůže nám vrahy bít,

svobodně a volně žít.

Blah, kdo v srdce vštěpí víru,

blah, kdo statně v boji, v míru

s pravou láskou jednat umí.

V také země zhouby káně

nezalétá, v její pláně

peruť jeho nezašumí,

nenavlhne krví tráva,

nezabarví pomsta vody.

Nehledejte mečem práva,

nebojujte rody s rody!...

Běda lidu, který síly

svoje drobí, sebe kruší

nespěchaje svorně k cíli

smělou rukou, bdělou duší!

Ovšem, vášeň v divém proudu

mnohdy blahem jiných hýří:

ale tu sněm kmetů v soudu

spravedlivě všecko smíří.

Po zákonu obyčejem

předků našich leši, kmeti

vladykové na sněm spějem

k sídlu svého kněze vládce,

jako k otci vlastní děti;

učiníme konec hádce

podle práva, podle řádu,

který otcům býval svatým,

který i nám bude svatým;

nebo Perun, který zlatým

kopím chrání dobrou vládu,

učil právu naše dědy.

Zraky jeho bdíti budou,

ruka jeho střelou rudou

trestat bude zla i bědy.

Poutníkovi kráčí v patách,

se zálibou tajně patří,

hostíme-li v tichých chatách

cizince neb jiné z bratří! –

Dobrý Veles, strážce skotu,

kolem jehož šedých skrání

klasnatý se vínek skvěje,

úrodu i setbu chrání,

plaší lítou zvěř od plotů;

na potulkách chodci pěje

čaruplnou píseň hravou,

aby našel cestu pravou. –

To vám, bratří, svatým buď,

veď vás žití drahou širou:

v srdci kveť vám láska s vírou,

zmužilostí nadchni hruď!“

Domluvil Čech zlatá slova,

jako věštec dohovořil,

hluboko se bohům kořil,

svorně druhům tiskl ruku. –

Po něm povstal z kruhů hluku,

aby pálil obět znova

jménem lidu Tetva Popel.

Bohyním, jež na nebesích,

bohyním, jež v tmavých lesích,

bohyním, jež v hloubi vod

sídlí, i těm, které štěpí,

i těm, které ničí plod,

pálil oheň velkolepý.

Kolem něho vnadné děvy,

jasnooké, černobrvé

prozpěvují dlouhé zpěvy

bohyni a panně prvé,

zlatovlasé, cudné Ladě.

Zpívají o její vnadě

tklivou píseň, cituplnou.

Opěvují hedbáv řas,

sladký ret a hebký vlas,

bílou šíji, oko snivé,

běloskvoucí oval ramen

s křišťálovou ňader vlnou,

ztepilé a outlé boky.

Opěvují čistý pramen,

v němž se v svitu luny koupá,

holubice dovádivé,

se kterými k nebi vstoupá

nad skaliny, nad potoky

v dovádivém, lehkém kmitu

do červánků na blankytu.

Kolem ohně vnadné děvy

leporostlé, lepošaté

prozpěvují dlouhé zpěvy

bohyni své Vesně svaté.

Dále ženy pějí snivě

dávnou píseň starožitnou

Moraně a plodné Živě.

Kam se zraky prvé kmitnou,

život klesá, život vadne,

kam se zraky druhé kmitnou,

život bují, život mladne.

Dozpívaly písně děvy,

dokončily ženy zpěvy,

skončil obět, dohovořil

Tetva Popel zlatá slova,

hluboce se bohům kořil,

svorně druhům tiskl ruku.

Po něm povstal z lidu hluku

stříbrovlasý stařec Vojen,

aby pálil obět znova

bohům, kteří krb a domy

ochraňují od pohromy.

Zahovořil uspokojen:

„Za dnů, kdy má mladost kvetla,

jako větev bílým květem,

povídal nám otec dětem,

že pták jeden zlatoperý,

když den skonu svého cítí,

opouští kraj světa šerý

k slunci letě, k zdroji světla.

Tamo dlouho kolem krouží,

pak se letmo v plamen hrouží,

očištěný v žití nové

dlouhou perut’ odtud zvedá. –

Ptákem tím jsou národové,

sluncem tím je rodný krb,

potěchu kde každý hledá.

Tamo kolem hospodáře

skupeny jsou rodu členy,

tamo rdí se dětí tváře

jak jablíčka od větvice,

tamo choti v klín se ženy

tulí jako holubice.

A zde vzorně dům si vedou,

hospodaří, tkají, předou.

Jejich péčí blaha růže

neodkvétá, neopadá,

ale kvete věčně mladá. – –

Ejhle! jako panna svěží,

jako žena kyprovnadá.

které na rtu úsměv květe,

před zrakoma země leží.

Jděte, děti, s bohy jděte,

lůno její zúrodněte!“

Těmi slovy dohovořil,

hluboko se bohům kořil,

svorně druhům tiskl ruku.

Nastoupily skvělé hody,

tance, zpěvy, chorovody.

Vojenův syn v ladné struny

sahá, zvučně opěvaje

novou vlast a nové kraje.

A zní píseň jeho lepá

brzy jako pěnic dumy,

šumí jako peruť orlí,

brzo jako bouře horlí,

která v skály blesky tepá,

brzo jako skřivánkové

prozpěvuje nade chlumy.

Nastoupily skvělé hody,

tance, zpěvy, chorovody,

než osedli kraje nové,

osadili nová sídla.

Nad jich hlavou krahujové

rozpínali dlouhá křídla

Snad to byly duše otcův,

které z dálky přiletěly,

snad se v kmenech jedlí chvěly

duše otců z temné návy.

A Říp jasně hleděl v dáli

k tichým horám Šumaviným,

tam, kde Krkonošské skály

sklánějí se k vodám siným.

Zvěstoval jim velké zprávy,

že tu nových kmenů zárod,

že tu domov našel národ!