Čechům.

Již víc to není blahá idylla

v té naší milé české zemi!

Ta prsť, jež plodů na sta rodila,

slz poseta je krůpějemi,

neb horko, mráz a živlů děsný vztek,

jenž jezerní tůň dělá z potoka,

a trhá v ráz, co dlouho stavěl věk,

hle, plodí trpkou píseň – otroka!

Již víc to není družná příchylnost,

jež pojila nás věncem růží!

Z těch – trní zbylo, kletě černá zlost,

jež hluboko se dere v kůži,

ba do srdce až vniká krutě nám

ta zlost a záští, závist divoká,

že přední básník místo lásky chrám,

ach, líčí děsný osud – otroka!

Již víc to není život radostný

v té naší vlasti bojem zmdlené.

Kam poděly se předků našich sny?

Zda duha míru kdy se sklene? – –

Ó jak je teskno, když rve bratra brat!

Hleď, lide můj, jak propast hluboká

se šklebí na tě, čeká vrah tvůj pád!

Pěj píseň lásky, ne kvil – otroka!