ČECHY!

Jste v naší krvi, Čechy, hořící

tvořivou láskou, Čechy, vleptány

do našich srdcí, máme v pravici

Žižkovu sílu, nejdem’ bez rány

na lůžko země, Čechy, rekovnost

tvých dětí nezná mezí, před námi,

za námi mlha, a z ní rost’ a rost’

váš drahý obraz, Čechy, s touhami

po velké tryzně k vaší svobodě.

To nebyl obraz jen, to živý zjev

prostorem s námi šel, jak v národě

když prorok vztyčí svatou korouhev.

Smrt neděsila, život nelákal,

jen naše poroba a vítězství,

kdo živ, je lvem, a mrtvý ještě vstal

a vnukal bojujícím tajemství

odvahy, vzletu! Čechy, umříti

je sladko pro vás, teče naše krev,

a vám z ní, Čechy, slunce vysvítí!

To není obraz jen, to živý zjev –

a my jdem’ za ním, předurčeni jdem’

jak boží vojsko! Čechy, spatříme

vás ještě někdy, Čechy? Vzdáleny

jste příliš, my však zápasíce vidíme

Vás, Čechy, vysvobozeny a spaseny!