ČEJKA.

Zní opět čejky křik,

kde louky vysýchají,

a v mokrém ještě háji

se zlatem zaskvěje

květ orseje

a zlatý pryskyřník.

Zní v nivě čejky křik.

Ach, kolik ještě zim

tak přejde čelem tvým

a vrásky zanechají,

jak brázdy vyreje

si rolník za pluhem.

Druh klesne za druhem,

a před zrakem ti mdlým

poslední usne věta;

smrt přijde, vykřičník!

Zní nyvě čejky křik:

že po všem bude veta,

slz pouze několik,

jež rychle vysychají,

je vše, co potom zbude.

Nač proudy krve rudé,

nač úzkost tvoření,

nač touhy hoření,

nač hrůzy zklamání

a bolů černá muka

a kolem lámání?

Vše v bezdný hrob se řítí.

Mdle mračny slunce svítí,

zní v poušti čejky křik.