ČEKAJÍCÍ PRAHA.

Jsi jako něčím raněná, co škrtí.

Tu ležíš pod námi, ne k životu, ne k smrti,

jsi zmlklá bytost, jatá, zkrocená

u cizí matky prsu. Visí svadlý.

Něco se v tobě rodí, skrývá, řádí, hýbá,

něco tu bídně trpí zlata pod chapadly.

Něco tě milosrdně vyšší mocí líbá.

A synů svých jsi krví zbrocená.

Vím, čekáš na svůj život. Nebylo ho, není,

ne, ještě ne to život: živoření.

Zástupů hromadných bolesti tebou pádí

chrleny Evropou v krvavém porodu.

Vše daly jsme, řvou: Krev a mozek, zdraví, mládí

a teď a teď chcem svobodu.

Tvůj život nebyl to. Vždy oblouzený

v dny čekání, v dny revolt, k snění odsouzený

a naší touze připadal až k nekonečnu,

že dlouhý, neplodný, vnucený byl,

jak vězně v žaláři, jenž zakletý je

a čeká, čeká, potichu zeď ryje

v sklepení svém a obrácen spíš k věčnu

než k činům tvůrců, kteří silně jimi žijí,

pudy a krví, svobody své víno pijí, –

tak vězeň čekal a tou slavnou věrou žil...

Věz, pravý život tvůj s bouřnými lesky všemi

vtrhne a vpadne zítra, památného rána:

Svoboda mladá v krvi vykoupaná

až půjde tvými ulicemi...