Čekám.

Tíž myšlének jsem chmúrných zvedl ze srdce,

pluh vzdechů zabod’ v jeho úhor, oral;

déšť slz ho skrápěl každý okamžik,

by neokoral.

Vše bylo hotovo! a odpočívám teď;

kdo přijde hodit do těch brazd mých hrsti

ať obilí neb květů semene

k té měkké prsti!

A nikdo nepřichází! Znovu chytám pluh,

co rostlo v líše divoce, on zničí;

snad přijde teď, kdo zrno hodí v zem

a bujně vzklíčí.

Ne, nikdo! Po léta juž shrben kráčím tak,

pluh zabodám a půdu rozsypávám;

prsť stvrdlou slzou mělním znovu zas

a očekávám!

Vždy méně vzdechu a pluh krájí povrchu,

vždy méně síly, jež jej v hloubku stlačí,

vždy méně naděje, dát semeno

že někdo ráčí.

A chvíle té se bojím, kdy mdlý docela

již stanu v zoufalství a malomoci

tak tupě jako rolník, jenž se ustaral

jhem dne i noci.

Na poli býlí roste, střecha v úpadu,

jak v posměch slunce děrami mu blýská,

vše řítí v trosku se – on na to nemyslí

a nezastýská.

Až padne mrtev sám a padne nad ním krov,

zdi jako do mohyly nad ním ssuté,

ty rysy jeho skryjí strnulé

a nepohnuté.