ČEKÁM...

Když dítětem jsem byl a pohádky jsem slýchal,

zrak báby na retech a sotva že jsem dýchal:

vždy přízi snění pak jsem v koutku kdesi před',

že dojdu po letech v ten pohádkový svět.

Teď pohlížím v dálku k neznámým řekám

a rozechvěn s dechem ztajeným čekám...

A prchly dětské sny a přišlo Mládí svěží,

jak o vzkříšení v kraj zněl souzvuk dálných věží;

já hůl vzal, tlumok stáh' a za tím zvukem šel

a očekáváním až do duše se chvěl.

Dnes pohlížím v dálku k neznámým řekám

a rozechvěn s dechem ztajeným čekám...

A přišla zklamání a bolesti mne rvaly,

kdos hrozný, neznámý své na mně zkoušel svaly –

však cos mne hnalo dál, já věřil ve svůj sen,

co od života ždám, že dá mně příští den...

I pohlížím v dálku k neznámým řekám

a rozechvěn s dechem ztajeným čekám...

Již v hloubi zašlých let mé utonulo mládí,

a v řadách druhů mých smrt každým dnem víc řádí –

však, ač již žloutne list a tu tam bělí vlas,

vždy stejně daleko jest oněch zvonů hlas –

vždy pohlížím v dálku k neznámým řekám

a rozechvěn s dechem ztajeným čekám...