Čekám.

Jak po zdroji srn štvaný, tratě dech,

já po zášeru toužím temných lesů;

vždyť v hloubce ňader dávno hlubší všech

a stále jítřící se ránu nesu...

Vše strhla bouř, co budoval jsem kdys,

jsem unaven a sláb už k nové práci,

a čekám jen, až jako v Tatrách tis

blesk stihne mě a se skal v řeku skácí.

Kam potom popluji, už jedno jest;

když nemoh’ jsem být hrdým stěžněm lodí,

ať rozdrtí mě mořské vlny pěst,

neb chuďas na krb k ohřátí mě hodí. –