ČEKÁME!

Jsme my to od Soči, my od Zborova,

a kde jsme válečném kdy na poli

nechali „na štítech“ vždy mrtvoly

a čela vítězná a vavřínová?!

Jsme my to pod prapory rozbitými,

v krvavých uniformách legií,

Na něžto vzpomínka nás opíjí,

jak jsme je objímali náručími?!

Byli jsme hrdi, svět znal naši slávu,

my o ni nežebrali, nikdy ne;

ta byla dobyta a nezhyne,

na věky zdobíc drahé Vlasti hlavu!

Co vy tam tedy z jihu ve svévoli

chtěli jste potřísnit náš skvělý štít?!

ty „štěnice, láj“ vám nelze odpustit,

urážka vaše ta nás nepřebolí!

Jen čtyři Slované tam v Bazovici

a svolali jste všecku milici

a třásli jste se jako v zimnici –

a byli čtyři jen tam v Bazovici!

Čtrnácte ran jste dali do jednoho

a ještě jste jich neubili přec;

terč svázali jste prve v kozelec,

ej, na statečnost (oho!) to je mnoho!

My Slované se bijem čelem v čelo,

rytíři, neznajíce úkladů;

jak vy, my nemíříme ze zadu,

aby se vám pak lehce poběželo!

Však za sebe my chcem, my odpovíme:

jste jenom plané gesto a jen řeč,

my smělá hruď a čin a břitký meč,

a nad vámi – až pak se pochlubíme!...

Nuž, na starou se hrdost rozpomeňte,

Vy stolce plyšové a lavice,

v nich „láje slovanská a štěnice“,

čekáme! rozkřikneš se, parlamente!