ČEKÁNÍ

V hlubokém žlebu divoženka říčka

hučí a ječí peřejemi pěn.

Tři hodiny zde tedy budu dlít.

Stráň jedna tmí se příkrým černým lesem;

je strnulá; kdo lépe pohledí,

smrk ve výši se kývá velmi zdlouha,

by žil co nejdéle své trvání.

Po druhé stráni, stejně příkré, padá

slap chudých rolí, k němu přilepena

chudá hnízda hnědých chaloupek;

jich bílé pruhy sotvy prosvitají

zpod nahrbených, černých jabloní,

pod nimiž důvěrné a staré šero

vše bytí mírní. Prostá zábradlí

kol cestiček jak římsy kolem střechy.

Tak život svůj zde v neznámosti žít!

Od svého zrození až ke dni smrti

nic neuzřít než toto údolí!

Ten bosý hošík být, jenž jarým hláskem

od prahu práchnivého natrhl

vzduch syrový; jenž běží s dětmi k studni

pro černočirou vodu. Dětství své

mít provanuto šumem jabloní,

včel horských bzučením a vůní smol

a oči plny květů z lučin visutých.

Pak dobrý hoch, jenž tušit počíná

tu všeho záhadnost, když prvně oře

své šikmé, kamenité políčko,

kde tvrdý vítr prsť mu unáší

a krutá bystřeň dolů strhává.

Děvče poznat, krkonošku silnou,

jizeranku jemnou, důvtipnou,

pevných tahů, probudilých očí

a srdce čistého. S ní založit

rod synů statečných a tichých dcer.

A v stáří naslouchati peřejům,

jichž hukot zaléhal již ve sny dětské,

a byť mu nerozuměl mnohem víc,

přec krásné slovo „žil jsem“ v srdci mít.

Bláhový, kdo je hledáš v bouři vášní,

ve vírech lidstva, dálné slávě cizin,

v hmoty propastech i v ledovcích,

kde sněhy piků duchových se blýští!

Mé siré čekání mně táhle plyne.

Dvě dívčí loutky s nebe sbíhají.

Je chvíle příjemná, jež poprchává

a listy obrací, jimž sychravo.

Hle, z huku vln se jiný hukot rodí:

to kola, která odvezou mne z pravdy.