Čekání na ženicha.

Vyšla již již zorní záře,

V okno hledí papršky,

Mílek chvátá přes vršky,

Jaká radost jeho tváře

Spatřit, jsoutě plné vnady,

Hupky musím do ohrady.

Má nest vůli k zasnoubení,

Mnoho překážek již zmoh,

Životem jest mi ten hoch;

On mě nad jiné víc cení.

Zajisté mě neopustí!

Co to tamto v křoví šustí?

Vítr jest to. – Něco šumí? –

Jest to křišťálový tok!

Zdál se to být jeho krok;

On mě překvapovat umí.

Nový hlahol něco šeptá!

Tesknost se ni na to neptá.

Což-li vůli nepřinese?

Jinou-li si vyhledá?

Ach, mně srdce usedá;

Žít bych chtěla v trudu v lese,

Jemu věrná do úmrtí;

Myšlénka ta mysl drtí.

Přichází již! – něco nese!

Pozdvihuje vzhůru list!

Snad již osud náš jest jist.

Vůle-li to, zajdu v plese.

Pospěš sem jen do náručí,

Oči tvé mně radost ručí.