Čekání slučí. (I. Večer.)

Když tak po dešti k večeru

Slunce zapadá –

Tu to doma ve světnicy

Pokoje nedá!

Dvojky se na stěně třesou,

Broky v tkanýři:

Aj! tu sy myslivec rychle

K lesu zamíří.

Milor poskakuje napřed,

Dvojka na hřbetě;

Věru, druha šťastnějšího

Není na světě!

Ať sy kdo chce chválí kvasy,

Plesy, muzyky – –

Mně předc žádný roven není:

„Já jdu na sluky!“

Již, již pádím po pasece,

Již večer věje,

Loňské sydýlko se na mne

Z osyčí směje.

Holub ze suchého dubu

Vesele houká,

Drozd ve vršku pěje dolů,

Na mne sy kouká.

Od západu slabá záře

Již jen vysvitá,

Šerý soumrak stojícýho

Myslivce vítá.

On se vždy jen na vše strany

Bystře ohlíží,

Ach! a předc se poutníček mu

Žádný neblíží!

Teď, teď, pozor! – vždyť tam piskla –

Marná naděje!

Větříček to skrz větvoví

Bezlistné věje.

Hvězdičky již vybleskují,

Pořád víc se tmí –

Ach! můj upřímný Milorku!

Půjdem již – bez ní!

Jak?! – ha! teď to žádný omyl –

Je to ona, je!

Píská, varká – ale táhne

Na ostro ke mně.

Vysoko jen ne, ne nízko,

Jen ať se zbočí;

Proti záškrabě ke světlu

Ať se zatočí!!

O! bohyně sama řídí

Její prudký let;

Mně se šťastnému otvírá

Elyzejský svět!

Ještě: „Psk! – var – var“ (ó hlásku,

Jenž mi dech svírá!)

Dvojka: prásk!! – a poutníček můj

Slavně umírá!

Milor letí tam, kde chudák

Křidýlky pleská;

A má ruka nesoucýmu

Na hlavu tleská.

Já ji od něj beru, s plesem

K nebesům zdvíhám,

Milorka pak důvtipného

Skoro objímám.

Hrdě teď sy vykračujem

Po šťastném lovu,

My víc letíme než jdeme

Polem k domovu.

Pírko za kloboukem jeví

Stkvostnou novinku,

Pánům – tak na lovce patří! –

Přeje – topinku!