Čekání slučí. (II. Svitání.)

Ještě noc svým černým křídlem

Všecko přikrývá,

Co jen žije, ve snů lůně

Ještě spočívá:

Myslivcy jen žhavá chtivost

Odehání sen,

Mocně mu do ucha šepce:

„Vstávej, bude den!“

A on rychle, jako vítr,

Skočí z postele,

Oka mžením oblečený

Spěchá ke stěně.

Tkanýř s dvojkou na se béře,

Chvátá ze dveří,

A za pánem bez volání

Milorek běží. –

Jeden přes druhého tmavým

Lesem pospíchá,

Přes pařezy, přes kořeny

Hluboce dychá.

Ještě za tmy na svém starém

Místečku stojí,

Trpělivě, až se počne

Šeřit, čekají!

Temnu na vzdor bystrým okem

Do kola hledí,

Slyší pískat, slyší varkat,

A – nic nevidí.

Ach! že pak se nechce dníti!

Lověno! rozkaž,

Ať se šeří, a na dvojce

Mušku mi ukaž!

A hle! od východní strany

Již zasvítává,

Ptactvo po dubech a v houští

Již se ozývá.

Toužba lovcy srdce svírá,

Duch se mu tají,

Poutníčkové však se předce

Vidět nedají!

Ale teď – slyš! teď to píská,

Teď se to žene,

Celý zamýlený párek

Psyká vedle mne. –

Honem, honem zbraň ku tváři –

Dvojčička spouští –

Prásk ho! – ženich, prásk! nevěsta –

Klesli do houští!

Milor, sotva ránu zaslech’,

V roštině hledá,

Kořist tlamou pozorlivou

Pánovi dodá.

Hned se však zas k jeho nohoum

Zticha ubírá;

Srdcy mému se radostí

Nebe odvírá!

Tu se zcela rozednívá,

Konec čekání;

Myslivec již v lese nemá

Žádného stání.

Nedá mu to – musý domů

S drahým lovem jít,

Aby se moh’ s kořistí svou

Žence pochlubit.

Ona ho již vykukuje,

K háječku míří;

Jak jej zhlídne, hned se celá

Plesem zapýří.

Vidíc jeho usměch volá:

„Pojď, mé vejsluní!

Tys, jak vidím, zasloužil dnes

Dobrou snídaní!“