ČEKÁNÍ.

Jak se ten měsíček

za lesíčkem bělá,

kdybych jen věděla,

co můj Milý dělá?

Vždyť pak mně přislíbil,

měsíček než vyjde,

abych jej čekala,

že sem ke mně přijde.

Já pak již kravičky

dávno podojila,

nabravši květinek

loubí ozdobila.

Jak sem jen přistoupí,

vůně libá vzejde,

já pak jej políbím –

ale že pak nejde!

Teď snad jde – třesou se

klokočové hustí,

Božíčku! ach to jen

vítr listím šustí.

Co jej dnes zdržuje?

snad zpěv naší chasy?

vždyť pak tu jindy již

bývá těmi časy.

Ještě strop okolo,

kudy se sem vejde,

opletu břečtanem –

ale že pak nejde!

Snad se mu některé

jehně zatoulalo,

a tak jej v roklinách

dlouho omeškalo.

Tichounký měsíčku

rci mu v záři bledé,

jaký zde Lilida

nářek pro něj vede.

Pro Bůh ach! jestli on

mezi vlky padne,

tedy zde Lilidin

život hořem svadne.