Čekání.

To umírání věčné znavilo mou duši.

Den jitrem každým shroutí se v třesoucím omámení

a čekám den příští, že přinese pozdrav zelených břehů splněné touhy.

A čekám, zmítaje se na loži vysílených muk

a příští den přichází s týmž smutkem v spálených očích,

v jakém sešílel prožitý včera,

mně vzdálený celými věčnostmi minulých žití.

A nevím, co bylo včera,

co myslel jsem, co cítil,

...proč neumřel již...

Jen tolik vím, bylo to třeštění v pláči,

smutek večerů zlomených žití,

agonie rozsáhlé a řídké touhy

a jako dnes:

Umírání...