ČEKANKA.

Pojď, modrooká dívčino!

Ty’s moje štěstí jedino,

pojď do německé otčiny

a zanech české rodiny!

A matka praví: Nechoď tam!

Víš, jedinkou tě v světě mám,

a v kraji, kde kdo zrodí se,

tam nejlépe i shodí se! –

Šla přec. Šel nebem měsíček,

šli kolem měst a vesniček,

šli přes hory a přes doly,

až došli v švábské údolí.

„Zde počkej, milá, u cesty,

opovím příchod nevěsty!

Já zajdu ke své rodině

a navrátím se v hodině.

A milá tiše usedne. –

Už zahořelo poledne,

den ochládl, noc nastala –

dál čekala a plakala.

Ach, dívko, dívko spanilá,

teď ráda by se’s vrátila,

jeť věrna přec jen otčina –

však smála by se dědina!

I sedí dále u cesty. – –

Ty modré oči nevěsty

jsou plny rosy – na květy

jsou samým žalem zaklety.