Čekanka.

Nadarmo se namáháš mě znáti

a zříti moje oči – to se nesmí státi;

mně – ty nejsi nikdy vzácný

a já tobě? To zase ty nejsi šťastný.

Čekala jsem tvoje rozhodnutí,

které mě přivedlo v uleknutí,

proč se opět v nitro moje vtíráš

a ubohou moji duši rozrýváš?

Moje láska neuznala více trpěti

a pro nevěrnost tvoji bol sdíleti;

slunéčko zapadlo nad mojím štěstím,

pro tebe čekanka bude zas jinde kvésti.

Měsíček, až vypluje ze šedých mraků,

já se ti uklidím ze tvého zraku,

neshlédneš více to – cos miloval

a opuštěnu v slzách u cesty zanechal.

Až zavítá první jarní vánek,

pak u cesty natrhám si čekanek,

z modrých květů upletu věneček,

abys uvěřil, že lásky naší koneček.

Vždy, když květ čekanky u cesty zhlédneš

v prachu, blátě, tenkrát si vzpomeneš,

jak ten květ neprodajný pro vše jest,

tak, jako tvá nevěrnost – není pro tě čest.

Loučím se s krásnou dobou mládí,

svět více můj život nesladí,

trpkost v světě – podlost srdce

a tak pro mne není radostí více.