čekanka

ze strnišť, oranic nefoukává vždycky,

srpnové slunce leží na lánech řepy,

krajině zploštil po mnoha porodech prs;

odpočívá tu nudně a harmonicky,

domečky vzadu pod stromy dělají dřepy,

na hrudi má však veliký modrý trs.

obratný kyčař dal mu zasvítit v šedi

umdlených barev unaveného léta,

jež zase přidalo jen tomu, kdo už měl;

žebrák se takhle hrabe v niklu a mědi,

jako zde oči v modru, jež u cesty zkvétá,

čekanko, kdo by na modré sny své zapomněl.

nejnešťastnější nečekává už na nic.

čekanko, čekanko, blankyte zatvrzelý,

na hrudi bolí a přece blaží tvůj květ;

čekanko u cest do nových slot a vánic,

věrnosti tichá, jsou-li, kdož zapomněli,

polituj život, na kterém zbytněla snět.