Čekanka.

Ve chaloupce v borku,

v každém očku zorku,

vyrůstala sladce

do chudoby matce.

Hoj, už v lesní hloubku

svítá nad chaloupku,

nad chaloupku svítá –

matka hocha vítá.

„Což mi srdce v těle

pro vás tluče vřele,

do chaloupky vaší

věrnou lásku vnáší!

Komuž poupě zlaté,

komuž dochováte?

Dávno srdci sloužím,

dávno po něm toužím:

zatluče-li pro mě,

zkvete-li v mém domě,

v bílém ještě stáří

srdce vám rozjaří,

radostí obdaří!“

Doufá máti, věří,

ale jinak dceři –

v hruď to bodá hlohem:

„Vrať se s pánem Bohem!“

Kterak jíti zpátky

od miloučké chatky!

Na skalinu sednul,

do vodičky shlédnul:

„Mrtva jsi, vodičko,

jako mé srdíčko,

mrtva jsi a tmava

jako moje hlava,

ale co to hebce

zní ti ve kolébce?“

„„Nenaříkej, hochu,

ke mně sestup trochu,

pojď, ó sestup ke mně

s ledové té země!

Dám ti zámek skvoucí,

dám ti srdce vroucí,

ňadro nevadnoucí.

A když bude z rána

slunko k nám se shýbať,

bude tebe líbať

žínka – vodní panna!““

Slyš, jak voda vzlyká!

Škoda jinošíka:

rozhoupla se v kole,

objala ho dole...

Hlucho, pusto v lese –

tichá skála, tichá,

z hlubin jen to vzdýchá,

voda jen se třese...

Chvátá máti, chvátá:

„Bože, jaká ztráta!“

Slovo zmírá ve rtu,

děvče plno žertů...

„Bohdejž, bídné dítě,

kletba pokoří tě!

Čekej na souvrati,

než se hoch ti vrátí,

odpuštění dá ti!“

Zazněl povzdech – z půdy

kvítek vzrostl chudý.

A tak slzy rosil,

jak by matku prosil...

A když vykvet' sladce,

puklo srdce matce.

„Čekanko z rozcestí!

trhám tě pro štěstí,

abys mně milého popřála,

kteréhos nadarmo čekala!

Za ňadry dechem svým

štědře tě napojím:

bude-li květ z tebe vylouzen,

jesť mně můj rozmilý usouzen!“