Čekanka.

Roste kvítí podlé cesty,

skrývá v sobe lásky zvěsty,

květinu tu dívky znají,

čekankou ji nazývají.

Stála bledá krasavice

na pahorku u silnice;

do dálavy pozírala,

modré oko napínala.

Pozvedlo se mračno bílé,

komoňové pádí čile;

zablesknou se lesklé zbroje,

již se blíží celé voje.

Běží dívky, ženy, děti,

běží vojínům v objetí.

Tu radostí a vítání,

objímání, vyptávání. –

Darmo jenom dívka bledá

mileného hocha hledá;

bystré oko pátrá všady,

muže zhlíží – chytá řady;

„Kde můj milý?“ – nikdo neví,

nikdo srdci neuleví.

„V zajetí-li?“ – úsměv němý –

„V bitvě padl?“ – zraky v zemi. –

Dlouho teskným pátrá okem,

zvuk za zvukem – krok za krokem

kol ní pestré řady mizí,

a to samé tváře cizí. –

Vysokého slunce střely

dívku bledou uchvácely,

ona jenom do daleka

oko napíná – a čeká –

čeká na milence svého,

byť i do dne do soudného.

Nad krajinou bouře lítá –

nešťastnicí darmo zmítá,

neustoupí divé moci,

čeká, čeká až do noci.

A jak noční shasnou svíce,

hned zas dívka u silnice

a svou touhu tak si krátí:

„Však se milý přece vrátí.“

Líce vadnou, tělo chřadne,

ale novou silou mladne

modré oko – jeho lesky

ztuhlé zračí ňader stesky. –

A tak bledá krasavice

na pahorku u silnice

v slunci, dešti, bouři divé

ždá, a nikdy neožive. –

Chodí dívky po silnici,

znají družku krasavici,

s nešťastnou útrpnost mají –

„Čekankou“ ji nazývají. –

Den a den – a jeseň – zima,

Čekanka již v zemi dřímá;

pahorek se sněhem bělí,

dívky na ni zapomněly.

Den a den – a jaro – vesna,

země probouzí se ze sna;

a z té zemi ze srdečka

zkvétla modrá květinečka.

Květinu tu dívky znají,

„Čekankou“ ji nazývají.