Čekanka.

Čekanka modrá u cesty se chvěje,

a déšť a vichr zmítá jejím stvolem:

sen lásky čeká – avšak bez naděje –

neb motýl žádný nekrouží juž polem!

V kalichu tkví jí zlatá krůpěj rosy

a jako slza mhou se blýská na ní –

nedoufá více, jenom za to prosí,

by zemřít mohla ve soucitné dlani...

Však pustý okruh málo vítá lidí,

a kdož se pohne němých slzí mukou? –

V tom dívka jde kol, čekanky žal vidí –

a vlídně po ní hebkou sahá rukou.

„Líp je ti svadnout slunka před západem,“

dí v srdci svém, a shýbá se k ní na zem,

„než touhy marné soužit se tu hladem

a snad juž zítra opadati mrazem.“

A něžně vzavši do svých ruček obou

květ azurný, jenž čekal tady spásu –

na vlastních prsech zatkla si ho zdobou,

jak prostý symbol na svou vlastní krásu...

A mroucí květ se v zrak jí pousmívá,

a slza jeho v teplu ňader hasne – –

zde, u srdce, jež lásku v sobě skrývá,

přec jaro našel vítězné a šťastné!