ČEKANKY.

Obloha modrá je a dole odlesk její

na vodě stlumen hrá a jako zaklet sní

ve květech čekanek, když chladné větry vějí

a z hrdel ptačích píseň rozloučení zní.

A touhou, pozdní již, se květy chvějí

na zemi chladnoucí, když mají zmírat s ní.

Kvetou-Ii tesklivě, ne v trpké beznaději:

čekají na prudký žár předposledních dní.

Obloha modrá je, i vzduch je zamodralý,

však v čekankách je něha modra skrytá,

v nich sliby očí ženiných se rozehrály.

Jde poutník kolem nich a pohladí je dlaní,

i motýl zlíbá je, jak naposled tu lítá,

a země slova důvěrná jim šeptne v umírání.