ČELADENSKÁ KOLIBA.

Hoj, mohla by vykládat

čeladenská koliba,

jak mne má můj báča rád,

a co se mne nalíbá,

vykládat by mohla dost,

ale ona nepoví,

že jsem denní její host,

že chodívám k báčovi.

Báča ke mně nemůže

(někdo by mu ovce skrad)

do zahrádky na růže –

a chtěl by tak přijít rád:

sama k němu přicházím,

prosedíme ku ránu,

večeřívám chleba s ním

a připíjím smetanu.

Stádo bílých oveček

po horách s ním vodívám,

najdu-li kde kvíteček,

širák mu jím zdobívám,

ruku v ruce chodíme

jak s beránkem ovečka,

do zraku si hledíme,

a nedíme slovečka.

Lidé zlí nás viděli –

Nechť: vždyť má mě v pravdě rád,

proč bychom se styděli?

V zimě budeme se brát.

Až se se mnou ožení,

ztichnou lidské klevety:

věrností pak odmění

dívčí moje zálety.