Čelakovský.

Pozděj’, avšak smutněj’ znějí

žalu mého ohlasy,

že nám hroby odnít chtějí

vše, co lepší, před časy.

Ach, proč věrná milost Páně

našich věrných neživí?

i Tvá, mistře, v ouzké schráně

bystrá hlava práchniví!

Jako Ty kdo pro vlast cítí,

chtěl by na věky živ býti,

avšak i hrob tam milý,

kde jsou rodné mohyly.

Ty’s pro Slávu zkříšeného

vavřínu byl pěstitel,

říše ducha slovanského

mocnější rozmnožitel;

Ty’s co otec svému dítku

v památku svil s pilností

krásnou, svěží, vonnou kytku

národní nám moudrosti,

bychom na života dráze,

když nás štěstí i nesnáze

z nenadání potkaly,

dobrých rad si všímali.

Osud Tvůj i těch, již Tobě

žili lásky plamenem,

stal se v nesrdečné době

vzájemnosti pramenem;

by zrnéčka vzešla, žila

rodné lásky v obnově,

vsadil Bůh dvě srdce milá

na Slovanstva hřbitově:

srdce Tvé pak a Tvou hlavu

vrátil nám zpět na Vltavu,

by někdy za lepších dob

v lůnu vlasti našly hrob.

Dům Tvůj býval obraz skvělý

staročeské prostoty,

v kterémž musy zdomácněly

vedle srdce dobroty.

Stálť vždy co chrám otevřený

našim chodcům v noc i v den,

kdež je vítal utěšený

pohov Tebou připraven.

Kdo však slavil, jak se sluší,

zbožnou tryznu za Tvou duši?

kdo rozsvítil s modlitbou

panichidu velebnou?

Zapomněl i věk přítomný,

zkažen v mravě cizotou,

drnem obložit hrob skromný,

znamenat jej památkou;

ani Flora na Tvé skráně

nepřinesla kvítečku,

aby ulehčila v schráně

přátelskému srdéčku:

kéžby slzy mé horoucí

vykouzlily sad květoucí

z mohylečky milené,

z této hroudy spálené!

O nechť vděčně vavřínový

věnec hrob Tvůj ustrojí,

srdce mé Ti co otcovi

libá slova připojí:

Dítky Tvé jsou odkaz drahý

těm, kterýmž jsi býval mil,

Pán, jenž šatí kvítek nahý,

v náruč přátelství je skryl.

Spí otcovské srdce tiše,

schované do temné skrýše!

Bože, kdo se i mého

ujme synka malého?

Mistře! duch Tvůj, rájec květný,

všeho dobra zárodek,

mocný orel hvězdoletný,

bude živ po všechen věk,

dokud v našich luzích kvítí

nevyhyne zlou dobou,

dokud budou světu zníti

naše písně lahodou,

dokud lípy větví jedno

časů neshltí bezedno,

dokud její lupení

v jiný list se nezmění!