CENA.

Tři týdny jsou již v statku vojáci,

však marno je vše lání zdivočelé,

přec sedlák do církve se nevrací

a ve bludech dál hlavu tyčí směle,

je zamlklý

a němý vzdor mu v zracích krvácí.

Štěp každý zničil soldatesky vztek

a ve sklepě i sýpce prázdno rozvírá se,

zbit svévolně už všecek dobytek,

a sedlák přec se znáti nechce k spáse,

by svatý proud

mu víry pravé blaze v duši tek’.

A nemluví a tvrdošíjný jest,

jen zuby zaskřípne cit utajený

a dlaně chvílemi se sevrou v pěst,

co zatím mladičké zní jeho ženy

pláč tlumený

a očím nelze hledět pro bolest.

„E, cháme, brzo zkrotíme tvůj vzdor!

Až červený zde kohout zatřepetá,

až ruce tvoje změkčí pouta svor,

až uvidíš, že bída k tobě slétá,

pak, kacíři,

snad v jiný, rozumnější dáš se rozhovor!“

A selka zavzlykla, muž skřipl zas,

chtěl ženu okřiknout, však neměl síly,

když na ni pohled’, výkřik v hrdle has’

a její nářky do duše mu bily,

jej přízrak hnět’,

že zmlkne v mukách drahé ženy hlas.

„Tož tvoje žena trestem bude ti!

Ta dobře na noc k rozkoši nám stačí.

Snad poněkud tě bude boleti,

však pro ni vlastně poctu jen to značí,

když pikartku

syn církve věřící má v objetí!“

A sedlák zachvěl se a prudce zbled’,

jak opilý se toulal do večera,

...mrak na čele... a v křečích sevřen ret,

spleť kleteb mozkem táhla se mu sterá

a ze všeho

jen ženu, ženu viděl naposled...

Řek’ večer: „Hotov přestoupiti jsem...“

A voják smál se: „Svaté naše dílo,

hle, zachránilo tebe před peklem,

nám ďáblu rvát se tebe podařilo;

teď pozdraví

tě bratrský všech svatých rajský sněm!

Že nejsi v prokletí, nám, brachu rozmilý,

přec velká za to přináleží cena.

My vzali si ji právem před chvílí...

věř, sedláku, je hezká tvoje žena...

Máš věčnou slast,

a my si za to zemskou zvolili!“