Cena člověkova.

Na břehu sedí krásná panna,

Její oko se tiše září! –

Jakým to, děvo, snům oddaná

K hvězdám zříš s oslněnou tváří?

Tys mladá, lepá a květoucí! –

Co bílá ňádra tobě svírá?

Co hledá oko tvé žádoucí,

Že tam u hvězdnou dálku zírá?

Tušíš, že zde tvůj domov není,

Proto ti teskno zde v dolině,

Slyšíš-li tam snad chválopění

Anjelů v krásnější otčině?

To sladké dítě – anjel samo –

Chtělo by tam, kde jsou anjelé,

Chce z prachu se povznésti tamo,

A radovat ve vlasti skvělé.

A tak tam sedí krásná panna,

Její oko se tiše září,

Tajným to snům celá oddaná

K hvězdám zří s oslněnou tváří.

I cítím všemocný pud v sobě,

Se blížiti k té děvě skvělé;

A u ní se hlásit k porobě,

A v oběť klást jí žití celé. –

Ke mně obrací hled nesmělý –

Rumění se – sladce se leká –

I zapomněla na anjely

A hvězdy ráda pro člověka.