CEPY.

Proč vás tak miluji, vy cepů rytmy?

Tak milým žádný by mi nebyl hlas,

ni slavičího trylku náhlý jas,

když nad strništěm babí léto věje

a stříbrnými opřádá je niťmi

v tom zlatém vzduchu,

jenž od rázu a ruchu

ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje.

Jen rokotejte tak, vy hřmotní ptáci,

své těžké křídlo rozmávejte v let,

znáť dřevěný váš zoban slavně pěť,

až srdce v těle rozkoší se směje!

Ať pádný, starý nápěv zaburácí

v tom zlatém vzduchu,

jenž od rázu a ruchu

ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje.

Když se to rozléhá v ten podzim němý,

jenž v tesknotou v nás dýše odevšad,

když temně cepům odpovídá mlat,

tu divný čarozvuk mi v sluch se leje:

já slyším srdce hřímať v české zemi

v tom zlatém vzduchu,

jenž od rázu a ruchu

ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje.

Tím polomrtvem kol, tím slunným zimnem

když buší v kraj, an rád by sladce spal,

bouř cepů těch jak valících se skal,

tu nevím, kterak v duši mé se děje:

zjev bojovníků božích vane s hymnem

v tom zlatém vzduchu,

jenž od rázu a ruchu

ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje.

I věřím pak, že duchů sbor své děti,

voj reků dědice své ještě zná,

i že se tiskne ruka železná

s tou rukou, která v půdu otců seje,

a s hymnem boje hymnus práce letí

v tom zlatém vzduchu,

jenž od rázu a ruchu

ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje.