Ceres.

Ó bohyně, jíž zlato s vlasů padá,

kterým se vlní v šírých polích klasy,

ty ráda máš ve brázdách skotu hlasy

a v stínu olšin dřímající stáda.

Zhas’ celý Olymp, tys jen stále mladá;

co básníkům pro všecky příští časy

dáš chrp, by žneček protkávaly vlasy

přes opálená splývající záda!

Tvůj pokojný dech vane všehomírem;

jak pole, jím se dívčí ňádra vlní,

když usne vášeň stišena snů vírem.

A tentýž dech, tak sladký, žehnající,

též písní hrdlo slavíkovo plní,

když láskou omdlívá zem při měsíci.