CEREUS

Tajemný ceree, jenž plátků chorou běl

Jen tehdy rozvíjíš, když soumrak zastřel zem’,

Noc kveteš jedinou, bys plaše uzavřel

Své zvonky navždy zas’ před slunce východem...

Má duše jak ty v tmách, daleko lidí všech,

V své žije samotě pod lunou míhavou.

K půlnoci vydává nejprudší vůně dech,

Hvězdnému azuru hloub’ odhaluje svou.

Jen v noci rozvíjí hektických plátků sníh,

Jen v noci umdlévá v svých touhách neplodných,

V truchlivém kouzlu těch, kdo sobě kvetou jen.

Smrt cítí posléze v své fiole se chvít’.

Před zraky lidskými ukrývá navždy sen

A dá mu zvadnouti, než vzplane jitra svit...