ČERKES.

Lesnatými svahy, úvaly

kozáci dva volně klusali.

Jeden, stařík vrásčitý a sivý,

seděl vzpřímen jako horská jedle,

druhý skloněn, mladík zádumčivý,

jako ve snách kolébal se v sedle.

V bohaté se skvěli úpravě.

Na paprsku hrály kmitavě

tenounké jich šavle, zahnuté,

karabiny, stříbrem okuté,

nábojů též pouzdra, v těsnou řadu

s obou stran na hrudi svalnaté

upevněná. Štíhlá puška vzadu

houpala se v torbě huňaté.

Jeli bez hovoru, bez ruchu.

Nahajka1) jen časem ve vzduchu

zahvizdla neb čapku sešinutou

popravil si jezdec, burku2) vzdutou.

Posléz starší zahovořil k druhu:

„Bože veliký, jak pusto kol!

Lesnatý jen vrchol nad vrchol

vypíná se v šírošírém kruhu,

slavném, divokém, kam sahá zor,

v dálku nejzažší, kde prouha bílá

vlnivě se nebem rozestýlá –

zdaž to oblak, sněhy dálných hor?

Zevšad jakby vyhoštěn byl zvuk,

božího jen srdce tušíš tluk.

Nad těla tu stromů spráchnivělá,

skupená jak trupy po boji,

štíhlí vnuci vznášejí svá čela

vlajícími mlhy závoji,

a chmel planý, réva divoká

vzhůru vine smaragdové spony,

až pak volně malebnými sklony

do vzduchu se spouští s vysoka,

a tak tiše drobné lupení

kolem kmenů obemšených dřímá

a tak libě na lodyze klímá

purpurových květů skupení,

pestrá zmij’ se na balvanu zhřívá,

ze soumraku haluzí se dívá

tichá laň tak klidně, bezpečně, –

jak by kraj ten nikdy lidské ruce

nebyly vzbudily k plesu, muce,

jakby snil tak dávno, pověčně.

A přec málo uplynulo roků

s oněch dob, kdy mráčkem bělavým

z lesů těch a roklí, skalních boků

četných aúlů3) se vznášel dým.

V mýti lesní, na zeleném honě

ovcí stáda, dlouhohřívé koně

pastýř hlídal s kopím blýskavým;

ke studánkám jasným dívky švarné

scházely se v bílý, šumný sbor,

nad závojem pestrým oči žárné

hrávaly jak blýskavice hor,

a když vánek svěží, laškující

závoj zdvihl s usmívavých lící,

viděl’s ústa, granátový květ,

sněžné hrdlo, zlatý amulet –

o, což rád jsem zdvihal závoj tenký

s bílých lící mladé Čerkešenky!

V mýtinách té zdřímlé doubravy

míhaly se hrdé postavy,

na slunci jich přílby, štíty plály,

šavle zvonily a burky vlály,

na komoni, s větrem o závod, –

Šapsuchů a Natuchajců rod!

Kolikrát as Čerkes chytrý, smělý

v soumraku těch větví ochranném

smrtnou ránu chystal nepříteli

za vývratí, šedým balvanem,

koleno ve kyprý skloniv mech

jiskřil očima a tajil dech.

Kolikrát se divý bitky hluk

odrážel od němých těchto strání,

bubnů rachocení, koňů ržání,

křik a střelba, polní trubky zvuk;

kolikrát se nad ruskou tu skrání

čerkeský mih’ čepel modrojasný

s vyzlaceným písmem koranu –

Chvála bohu! nebyl koran spasný,

zlomili jsme vzdory pohanů! – –

A přec stýská, stýská se mi časem

po dnech minulých. Což hory teď?!

Pobavíš se leda s vlastním hlasem,

jímž ti skály dají odpověď.

Volně jedeš. Puška v čechle4) dřímá,

věrný palaš v pochvě rezaví,

kozák sivobradý v sedle klímá

a jen ze sna o tom vypráví,

jak zní šavlice a puška hřímá,

a kozáče s mlékem na bradě

sotva naslouchá – – Ba, na mou věru,

což ti, brachu, vletlo pod kučeru,

že se kloníš, jako v úpadě?

Pověz, jaký bol tvá duše hostí?

Mně ho žaluj, ne tam do hřívy.

Snad že najdu v torbě zkušeností

na ránu tvou balšám hojivý.“

Odpověděl mladší v povzdechu:

„Vše ti svěřím; nech si útěchu. –

Zabloudil jsem jednou při Cemesu

v hlubině novorossijských lesů.

Překrásný byl, sváteční to den;

svit jen kradmo sklouzal pod koruny

a jen kopyto mé věrné brůny

rušilo hluboký stromů sen.

Náhle štěkot psů a lidské hlasy

uslyšel jsem. Koně popohnav

v mýtině jsem spatřil zlaté klasy,

pasoucí se v trávě skot i brav,

za nimi pak podél horské paty

řadou roztroušené nízké chaty.

Nad nimi kouř bělavý se chvěl.

Po tyčích a plotech v sivé krovy

lilek s břečtanem a lesní chmel

připínaly věnec smaragdový.

V oknech míhaly se dívky smavé,

a kmet vážný kouřil před chatou;

hoši rvali kudrny si plavé

pod kvetoucí hruší, košatou.

Metodějovkou ta sluje ves.5)

Znal jsem z doslechu ji. Tyto chýše

zrobili si lidé z cizí říše,

z dálných Čech, tam na západě kdes.

Minul jsem je. Dále do lesů

klusal jsem, až na břeh Cemesu.

Uvázav tam koně v olší stínu,

burku složiv naň i karabinu,

do trávy jsem klesl. Žhavou skráň

dlaní podpíraje, hledím z hloubi,

jak tam v šeru, ve skulinách loubí

zvědavě se míhá nebes báň,

a jak slunce ukládá tu spoře

zlaté pruhy po bělavé koře

snících kmenů. Však tu větví mrakem

netušený zjev jsem stihl zrakem.

Ach, ten obraz divný, osudný

dosud přede mnou, tak přeludný!

Vidím je, ty stromy hrdé, mračné,

jak se větví hustým pletivem

propínají v klenby neprůzračné;

vidím je, jak ve snu žarlivém

střeží před plamenným nebes okem

tichou říčku v stínu přehlubokém.

Vidím révu, jak tu skrýši šerou

ověšuje zdobou tisícerou,

jak své úponky kol kolem metá,

od větve ku větvi řetěz splétá,

jako zmij’ se točí ve vrchol

a malebným věncem klesá v dol.

Vidím květiny, jak ve vodě

vztyčují své vlahé, štíhlé stonky

s modrými a bělavými zvonky

v něžné kráse, tiché lahodě,

i ten mocný kmen, jenž časů zlobou

přes potok byl kdysi povalen,

a teď celý břečťanovou zdobou,

lupeny a květy zahalen –

A hle! na něm lepá, zádumčivá

dívka sedí; libé zášeří

odívá jí skráně, líčka snivá

i květ vodní v prosté kadeři

přísvitem tak pohádkovým zcela,

víčka skloněna tak vábným snem

a rtů květem perlička se bělá

v úsměvu tak libě kouzelném,

že zjev její v divné této kráse

rusalkám jen z báje podobá se.

Ležel jsem tam, bratře, bez pohnutí,

jako v bázni, abych nevzrušil

dechem člověckým tu kněžku vil,

aby neprchla snů na peruti.

A když zmizela, v ten prázdný kmen

dlouho jsem se díval okouzlen;

v sedélku pak cestou, při měsíci

provázel mne obraz dívky snící.

Od té doby v českou dědinu

vydupal můj koník pěšinu;

po stínu znal chatu Javorovu,

a dceř jeho po laskavém slovu.

Když jsem poprvé na nízkém práhu

před ní stanul, žebraje, by vláhu

poskytla mi na rty vyprahlé,

zarděla se, přiklonila víčka –

snad se ulekla má holubička

černé burky, líce osmahlé.

Ale starý Javor vlídným slovem

přivítal mne, snažně poradil,

abych vyčkal pod hostinným krovem,

až by večer hory ochladil,

a již sedím za dubovým stolem,

knír si kroutím, rozhlížím se kolem,

jak tu všechno v ladu, na svém místě,

jak se vše tu blyští, třpytí čistě,

jak tam s hodin větrného sídla

kukačka uklání pestrá křídla,

jak tam za knihami v pozadí

soška jakás přílbou do vysoka

pyšně trčí, hrozná, jednooká...

a to prosté, chudé nářadí,

ba, to vše, co kolem stojí, leží,

jak má vzezření tak milé, svěží,

půvabem se leskne přetajemným –

spanilé jak ruky sledem jemným!

Hledím před sebe, jak ruce malé

kladou na ubrusu sněžnou běl

arbuzy6) a hrozny zamodralé,

pěkné jahody, med lesních včel,

a jak hostitel můj s plnou slávou

burďuk7) nese, pyšně nabobtnalý

kachetinskou proslavenou šťávou,

m’hou jak růžovou se číše kalí,

a jak usmívá se rajský mok

z křišťálu stem rubínových ok;

naslouchám, jak stařík přívětivý

vypráví mi o své rodině,

o svém žití, dalné otčině,

jak ji velebí, jak chválí její nivy,

a sám povídám o zašlé době,

žití kozáckém, čerkeské zlobě,

o příběhu v horách všelikém.

Každý svým hovořil jazykem,

a přec dobře jsme si rozuměli –

srdce tála – hlavy zašuměly!

Zazvonily pěnivé tři číše

hostitelům, hostu na zdraví;

a když vyjížděl jsem, s nebes výše

obzíral již měsíc doubravy.

Mnohé potom chvíle s Javorem

přátelským jsem trávil hovorem.

On mi svěřoval své tužby, stesky.

Často vetché, starožitné desky

velké jakés knihy otvírával,

žlutými se listy probírával

a mně vyprávěl, že v této knize

napsáno, jak před mnohými lety

česká zem’ se nad krajiny cizé

pyšnila jak růže nade květy;

svým jak leskem svět plnila celý,

synům štědrá, hrozná nepříteli,

slavná bohatstvím a silou, umem,

v míru vlídná, děsná ve vzdoru,

vrahy zaháněla dalným šumem

rozbalených k bitvě praporů –

Tak tu v knize – říkal, zavíraje

s trpkým vzdechem sponku rezavou –

předci žili; vnuk jen listů kraje

palcem třepí, vláhou slzavou

kazí to, co nebylo mu vzato –

hle! to jediné jest kniha tato.

Dosud čeří vánek zlaté klasy

na praotců roli bohaté,

ale vnuku neodvívá s řasy

slze žalu, bídy proklaté,

a Čech nyní žebrák cizí nivou

za krovem se toulá, chleba skývou...

Ba, slov jeho žal byl trpčí, větší –

dopola jen chápal jsem ty řeči.

Vždyť můj sluch i vid, ba duše celá

s jeho dcerou ve přístěnku dlela.

Vidíš onen strom? Hle, réva krásná

z počátku jej lehce ovila

zelenými lokty, volná, jasná;

při kmenu se skromně živila.

Ale záhy zmohutnělým pněm

těsněji ho, těsněj’ obvíjela,

až s ním srostla, spojila se zcela,

přehluboko zaryla se v něm.

Teď on s révou jeden život žije,

k její zdobě vesnou zakvetá,

jejími se hrozny v podzim kryje,

lupení své s jejím propletá,

a kdy zruší ostří svazek ten,

s révou sejde, na smrť poraněn.

Hleď, tak láska jemně, z nenáhla

unylou mi duši obsáhla,

těsněji vždy kolem ní se pjala,

až se družkou nezbytnou jí stala.

Což jsem duší roztouženou vnímal

něžný půvab štíhlé podoby,

divný sen, jenž na čele jí dřímal,

nezvyklé, přec milé spůsoby!

Jiná jest, než kozácké ty děvy –

štědrá na slze i na úsměvy,

hovoří tak pěkně, rusky z části,

píše, čítá z knih, jak umné ďáče,8)

a když pěje nápěvy své vlasti,

oko vlhne, srdce v těle skáče –

Uletlo mi navždy sladké ptáče!

Z počátku jsem doufal v lásky štěstí.

Její úsměv, pohled laskavý,

zamávnuté v dálku pozdravy,

zdálo se, že tichou přízeň věstí;

škádlívá mne – nevědomky svodná –

svěřuje se mi jak sestra rodná.

Povídej mi – říká – o Čerkesích,

o modrých tam horách, černých lesích!

Povídej, co staří kozáci

nad ohněm si vypravují strážným!

Hovořím jí s obličejem vážným

o bóře, jak v podzim burácí

nov’rossijským dolem, o horalech,

jak nám v lítém vzdorovali boji,

o brnění jejich, o kinžalech,9)

o žen jejich mravu, pestrém kroji,

o Maruši hříšné, jak jí hostem

na komůrce býval žhavý Změj,

jiskřivým až chýš zapálil chvostem...

Ona sedí, krásný obličej

bílou rukou snivě podepírá,

a zrak její – hvězda v zášeří –

zastíněný svislou kadeří,

každé slovo ode rtů mi sbírá.

Koni mému sladkých šeptá jmen,

květ mu vplétá, operlený rosou,

do hřívy, ba časem ve třemen

svižně vynáší se nožkou bosou,

v sedle kolébá se s vábným pychem,

„Urá! urá!“ s jasným volá smíchem.

Jednou k stanici mne provázela.

Stín již ležel v mořském chobotu

a hor nad ním temena se rděla;

racek v bílých křídel třepotu

nad vlnou se vznášel. Zraky její

k moři upřené se slzou skvějí.

„Kam tak hledíš,“ ptám se, „v roztoužení?“ –

„Na čele tam z dálné končiny

cítím vánek – pozdrav otčiny!“ –

„Nač jí želet? Což tu krásno není!“ –

„Ovšem, krásno! Otčina má chladná

bledším přepjata je blankytem,

nejsou údolí tam věčně vnadná,

ani hory v sněhu věčitém,

aniž racek nad vodou se bělá,

nevěnčí tam réva stromů čela,

ba, ni květina tak žárným zrakem

nevyzírá z temné houštiny –

a přec letěla bych s každým mrakem,

s každým ptákem na klín otčiny –“

Však již dosti zpomínání toho,

chvíle blahé – nebylo jich mnoho!

Odcizila mi ji náhlá změna,

nevítá mne, nelichotí koni,

chladně jako ve snách se mi kloní,

v koutku sedá sama, zamyšlena.

Marně ptám se, co jí líce smutí,

vrtí hlavou, k úsměvu se nutí.

Neptává se, neposlouchá ani;

časem jen, kdy v družném hovoru

otci povídávám o vzdoru

Šamilově, slávě ruských zbraní,

když mu líčím zašlý v horách děj, –

jako bleskem na bělounké dlani

milostný se zdvihá obličej

v temném uzardění, snivě krásen,

ručka v ňadra vlnivá se vtiská

a zrak divně pod řasami blýská

jako kinžal, z pochvy povytasen.

Ba, již zřídka v chatrči mne čeká.

V les prý zašla, po horách snad těká.

Sedáváme s otcem v tísni němé

a druh druhu péči v oku čteme.

Vracel jsem se jednou, veda koně.

Tu jsem spatřil po vršiny skloně

s kadeří ji větrem rozvátou

chvátající stezkou klikatou.

Znáš tu báji o mladistvé ženě,

k nížto plívník nocí přilétal,

jak jí obličej v tajemné změně

nevídaným vděkem rozkvetal,

že až lidé, vidouce tu krásu,

žehnali se křížem v němém žasu:

nuž’, ta báje proletla mi hlavou,

když jsem pohledl jí tenkráte

v krásné líce pod kadeří hravou

šarlatovým ohněm rozžaté,

v oči, kteréž se jak slunce skvěly,

a přec mne ni světa neviděly.

Zachytil jsem pevně její ruku.

„Odkud chvátáš ? Co’s tak rozčilena?

Odkud v chování tvém náhlá změna?

Svěř mi tajemnou tu slast či muku,

již tak pevně zamyká tvá hruď!

Důvěřuj mi – přítelkyní buď!“

– na ruce jí rty mé zahořely –

„Vždyť já nad svět miluju tě celý.“

Vymkla se mi, zastřela si líce,

pozdvihla je plny bledé krásy,

slzy lesklé povlekly jí řasy

a rty zachvěly se šeptajíce:

„Dobrý kozáče, dík za vše měj!

Po mém tajemství však nepátrej,

nech je spáti v srdci přeubohém –

zapomeň již na mne – s bohem, s bohem!“

Odkvapila. Pět jsem smutných dnů

hlavu klonil jako v těžkém snu,

po čardaku10) chodě bez účele.

Náhle Javor objevil se v něm,

zlou jsem zprávu na vrásčitém čele,

horší v oku četl ztrhaném.

Zdálo se, že okamžik mu sbělil

prokvetavý vlas. Hle, co mi sdělil:

Uviděl prý dcerku za svítání,

vzhůru jdoucí po mlhavé stráni

a pak marně celý den jí čekal,

poptával se, po vršinách těkal;

dlouhá, strašná noc se v hory skryla –

Ludmila však s hor se nevrátila.

Na koně jsme vsedli. Křížem lesy

projeli jsme v šírém okolí,

přes balvany, vývrať, přes útesy

drápali se v sněžné vrcholy,

drahé jméno volali jsme stráním –

ohlas nám je vracel temným lkáním.

V němých úvalech den zaplál mnohý –

neozářil stopu drahé nohy.

Zda ten něžný půvab vlků zuby

rozsápaly bílé, špičaté,

neb-li medvěd, záletník ten hrubý,

v náruči jej zdrtil huňaté,

v jezeře-li horském sladce dříme –

nikdy, nikdy snad se nedovíme.

A co dále? Zajdi v českou ves;

uvidíš tam chatu bídnou, pustou.

Stěny, štít i střechu mříží hustou

oplétá jí révy, chmelu směs,

ba, až do jizby se oknem dere.

A tam v hloubi zelenavě šeré,

jížto pavouk rozpřádá své sítě,

hlava sporým stříbrem věnčená,

nad prastarou knihou skloněná,

nehnutostí mrtvou zarazí tě.

Vzhledne-li, duch z mohyly to hledí;

promluvíš-li, neždej odpovědi. – –

Má pak duše s žalostí je spjata,

netěší mne druhů žert ni smích:

réva družná od prsou mi vzata

a červ upomínky hlodá v nich.“

Bez hovoru dál kozáci jedou.

Slunéčko již zhaslo za vrcholem

a zář’ růžová se s plavou, hnědou

vystřídala po úbočích kolem.

Tma již čírá na úvalu dně,

s obou stran pak husté vršky lesa

výš a výš’ až hvězdná po nebesa

černají se divě, posupně.

Pusto kol. Jen časem na úskalí

pod kopytem jiskra zasvítí

aneb šakala se ozve v dáli

úpěnlivé, táhlé zavytí.

Náhle za balvanem v listů směsi

zablesklo se, rána houkla v lesy;

kůň se vzepjal; těsně kolem čela

junákovi kule zafičela.

Ozvalo se ruské prokletí,

karabina houkla v zápětí

a již starý kozák uzdou trhá,

s koně letí, k balvanu se vrhá,

s obnaženou šavlí nad čelem.

Již i druhý lesklým čepelem

mává nad hlavou a za ním pádí.

V temnu půtka zuřivá se svádí:

šavle zvoní v rázném setkání,

křik tam, hřmot a zubů skřípání.

Náhle ticho. Kozáků dvé vleče

cosi shůry v těžkém oddechu

a teď starší, nad kořistí kleče,

rozkřesává světlo v pospěchu:

zamihly se přilba, mračné brvy,

koulící se oči, rudé krví,

pod zahnutým nosem, černým knírem

sněhobílých zubů záblesky...

Zvolal kozák v udivení čírém:

„Nastojte! – Toť ďábel čerkeský!“

Uvázali koně; v stezky lemu

oheň rozdělali, sedli k němu.

Polo s pýchou, polo zvědavě

drahnou chvíli na zajatce hledí:

ten se pracně zdvihl, volně sedí

se špičatou přilbou na hlavě,

od níž splývá kolem bledých tváří

pobleskujíc v rudé ohně záři

k hrdlu, šíji rouška ochranná

ze železných kroužků utkaná.

V železnou též košili se halí

ramenou a hrudi mocné svaly

a kde oderval ji půtky ruch,

květnatý se pestří archaluch.11)

Vzadu ruce lýčím sepjaté

z pod burky se jeví huňaté,

potřísněné krví. Marně blýští

šupiny se nohou ocelové:

neboť pod kolenem z rány nové

rudý mok se řadami jich prýští.

Prázdná pochva na ozdobném pasu

smutně visí. Šavle opodál

travou v modravém se blýská jasu.

Hodil ji tam vítěz na kinžál,

z jehož rukojeti v rudém svitu

zírá drahokam, jak oko zmije;

sáhovou též pušku viděti tu,

vedle nich pak na okrouhlém štítu

věncem nápis prastarý se vije.12)

Přímo sedí Čerkes. V jeho líci

marně hledáš stopu bolesti,

v palčivé tam ráně hlodající;

sklíčenost ni bázeň nevěstí.

Jako z mramoru jsou rysy krásné:

z černého jen oka vzdor i vztek

divě blýská, záští neúhasné,

a kol rtů, z nichž zuby svítí jasné,

pohrdlivý hraje úšklebek.

Drahnou chvíli takto proti sobě

kozáci a Čerkes mlčky dleli.

Posléz stařík v úžasu a zlobě

čerkesky se ozval k nepříteli:

„Oj, kdes – ďáble huňatý – se vzal

v lůně těchto bohopustých skal,

kde již léta vlk jen s orlem žijí,

a kde Čerkesů jen kosti hnijí?!

Nebojíš se, bloude, pranýře,

oprátky a sněhů Sibiře?“

Čerkes mlčel. Roj myšlenek v čele

vrásky hojné, hluboké mu ryl;

pak je zdvihl hrdé, pojasnělé

a tak starci zvučně hovořil:

„Budiž, ďaure! Otevru ti knihu

svého života. Tvé skráně sníh

pokrývá a mnohá šavle v mihu

rudým písmem zapsala se v nich.

Svědek jsi hrdinských našich činů!

Víš, jak často meč jsme tasili

za islam a volnost, za otčinu

a co krve krásné nasili

do hor těchto – mučenické setby –

a jak často kule své a kletby

za vámi jsme posílali s hor,

když jste choulili jak v bouři stádo

znamenané lebky pod prapor.

O což myšlení mé dlívá rádo

u těch bojů slavných, krvavých!

Přesila nesčetných vašich pluků

a děl vašich věčně houkavých

posléz naši odzbrojila ruku.

Podlehli jsme, však se nepoddali.

Národ můj své šíje nesklonil

v jařmo ďaurů. Raděj v tyto skály

slzu rozloučení uronil

a tam daleko za mořem siným

k souvěrcům se schýlil pohostinným.

Však já pravil k sobě: Neopustím

hory ty, jež otců stíní prach,

a, by zpupný, nevěřící vrah

bez trestu jej prznil, nedopustím.

V zemi té, z níž vyštvali nás v bídu,

nedopřeju cizí chátře klidu,

pomstě zasvětím svůj kinžal skvělý –

živá kanla13) za svůj národ celý!

Přeslechl jsem druhů prosby, hanu –

přísahu jsem složil na koranu.

Viděl jsem, jak líně připluly

lodi Turků v hustém, pestrém davu

a kol černých ráhen ve přístavu

různotvárné plachty svinuly;

viděl jsem, jak lehkých člunů roje

snášely jim na klín houpavý

od pobřeží známé postavy,

malebnou směs domácího kroje;

jak se po lanových žebřících

vydrápaly na paluby pusté

mužů ozbrojených davy husté,

vetchých starců, dětí plačících,

jak se stísnily tam v chomáč pestrý

postavy děv útlých, bujných žen,

otec můj a matka, bratří, sestry, –

celý aúl náš, náš celý kmen!

Ještě slední bílou podobu

na břehu jsem spatřil. Zdálo se mi,

jak bych viděl černé víček lemy

haliti se v perel ozdobu

nad závojem bílým, jakby malá

ručka k horám políbení slala...

Však i ona vstoupá – spustly břehy.

Plachty rozpjaly se, vítr čily,

nad vodou se kotvy zatřpytily

a vln pobouřených stříkly sněhy

za kormidlem. Lodi vypluly.

Sedě na temeni skály mračné

nad mořem, ve výši nedozračné,

naposled jsem, v sochu ztrnulý,

uviděl svých bratří pestré davy,

druhy dětství, zápasů a slávy,

vše, co z mladosti jsem v lásce měl,

a zpěv rodný z hrdel tisícerých

hromem dunící po vlnách šerých

naposled mi k uchu zaletěl!

Volně pluly lodi zátokou.

Večer byl. Tu moře z nenadání

pokrylo se vlnou vysokou

a mrak vyvstal na nebeské báni.

Bouře hrozná vody rozeštvala:

zatmělo se nad ní – hromu řev –

časem nebesa se ohněm zňala,

posvítila strašný na výjev.

Při blesku, jenž klikatě se míhal,

pohledem jsem úzkostlivým stíhal

jednu loď, – v ní bílou podobu.

Viděl jsem, jak na sta bílých ramen

trčelo z ní k nebi, jak jí plamen

stěžeň zchvátil, jak jí v útrobu,

otevřenou skály ostrým bokem,

moře vedralo se zlobným tokem,

a jak poklesla a všechno skryl

příšerným svým křídlem Asrail.14)

Tehdáž na skále, k níž vlny hřměly,

za rodiče, bratry, aúl celý,

za bílou tu podobu, ty davy

druhů dětství, zápasů a slávy,

za vše, co jsem z mládí v lásce měl,

hlasem velikým jsem v bouři pěl

slova tajemná té velké sury,15)

jejíž každá svatá písmena

deset andělů přivívá s hůry,

aby vzali v jasná ramena

duši nesmrtnou a v rajská sídla

bílým davem rozestřeli křídla.

Domodliv se, kinžal vytasený

přitiskl jsem k rozžhaveným rtům

a pak opakoval beze změny

přísahu jsem pomsty k nebesům.

Dlouho skrýval jsem se na útesu.

Teprvé, když kouř se poslední

v dálce ztratil nad vrcholky lesů

a v hor spoustě nezbylo ni hlesu

po Rusích, – klid mrtvý ležel v ní –,

sestoupil jsem s výše. Neobměrnou

prostorou, kde v bezdna, do oblak

les jen stoupal, – ba, kam orla zrak

sáhal bystrého, jenž tečkou černou

pod modrými kroužil pod výsostmi, –

sám jsem zůstal s pradědů svých kostmi.

Drahný čas jsem takto sám a sám

těkal po horách. Tam u studánek

zarostlých, kde závoj dívčinám

nezdvihal již rozpustilý vánek,

na stezkách, jež zanikaly travou,

na hrobech, jichž turban dřevěný

svlačec ověsil svých zvonků slávou,

v aúlech, jež polosbořeny

dřímaly sen mrtvý v lesa stínu

v zeleném rubáši chmelu, révy,

na ploských kde střechách místo děvy,

tlukoucí na pestrou tamburinu,

těkavý jen motýl poletoval,

rozstíraje křídel azur, nach –

přísahu jsem svatou opětoval

a nůž brousil o zapadlý práh.

Po čase mé dýky krutou žízeň

uhasila Allahova přízeň.

Sjížděli se hosté v lůno skal –

důstojně jsem ďaury uvítal!

Zaskřípala kdesi od lesa

arby16) nemotorná kolesa.

Řeci dva si hoví v jejím dně,

posunují líně, bezpečně

třásní pestrou ovinuté fesy

a jak supi vyzírají v lesy

němé, mrtvé. Dvě to první káně

spustily se na kraj zemřelý –

jeden z nich se nahodil mi k ráně

a druh klesl břitkou ocelí.

Koní klus mne v jinou zvábil stranu.

Hle, tam Armén v čapce baňaté

z jemně vlnivého astrachanu,

v čoše17) temné, stříbrem sepjaté,

jejíž dlouhé, černé rukávy

od loktů mu visí po třemeny,

volně jede vedle krásné ženy,

laškuje s ní, družně rozpráví.

Nevěstu si k Nov’rossijsku vede.

Věru krásná jest! Hle, z nyvě bledé,

lásky kouzlem ovanuté tváře

jak se blýská očí velikých

dlouhou řasou přitlumená záře!

A co perlí, tretek všelikých

zavěšeno v zlaté čelence

kolébá se! Jako mlha bílá

tenký, řásný závoj obestýlá

havraní jí vlasů prstence.

Jak se vábně na sedélku houpá

a jak ve třemenech s obou stran

okazují roucha světlá, skoupá

svůdně kradmo růžný safián,

útlých nožek vyzdobené skrýše

jako trepky z trpasličí říše!

Nespasil ji půvab přeskvělý,

šťastné lásky sladké cukrování:

oddal jsem je pod lesnatou strání

zkrvácenou šavle ocelí,

v jezeře pak horském rozespalá

vlna lůžko svatební jim stlala.

Oj, což uvrhl jsem ztuhlých těl

v pusté sluje! Marně Hebrej starý

třesavou mi rukou nabízel

z tlumoků svých nejvzácnější dary:

čepele, v jichž divném zákalu

míhaly se jako v siné mlze

verše zlaté, perlí mléčné slze,

skříně drahokamů, koralů,

Persie a Hindustanu divy

za svůj život bídný, plahočivý!

Kolikrát jsem k ruským srdcím razil

krvavou si cestu kinžalem,

a co lichých modliteb jsem zmrazil

popům vašim na rtu zsinalém.

A kde čapka kozácká se mihla –

kule má ji dozajista stihla!

Nikoli! přec jednou kolem čela

na plano kozáku zafičela.

Na to boj jsme svedli zoufalý

na výšině srázné, lící v líce,

šavlemi jak blesky mávajíce

na se doráželi, couvali,

až pak na lem bezdny nedohledné

v strašlivém jsme klesli objetí,

dvojitá jak těla šelmy jedné,

v oku plamen, na rtu prokletí,

krví vlastní, odpůrcovou rudí.

Přál mi Allah! Do mohutné hrudi

koleno své soupeři jsem vtiskl,

břitký kinžal v levici mé blýskl,

– pravicí již nemohl jsem vlásti, –

navždy zrak mu zlobný zavřela

ocel má – trup sletl do propasti –

však mé smysly mdloba zastřela.

Když jsem procitl, mír svatý kol.

Bez hnutí, jak ve snách jsem se díval,

jak mi nad hlavou svým zvoncem kýval

azurovým zelenavý stvol,

jak tam blankyt zářil převysoko,

jak tu kolem krunýř těžký, velký

želva vlékla, travin za stebélky

vyhlíželo květů rudé oko,

a jak had se svíjel v lepé kruhy

a hrál šíjí ve všech barvách duhy.

Zřel jsem na vše, jakbych volným duchem

již se vznášel nad tím zemským ruchem.

Náhle opodál se z květné řásy

vynořila děva zvláštní krásy

v cizím kroji. Na milostném čele

slunce zlatý paprsek se chvěl,

v líci, na rtu, po celičkém těle

panenství jí zářil čistý pel.

Myslil jsem, že Risvan, strážce ráje,

vstříc mi poslal jednu z rajských děv,

by mi vyměnila zemské kraje

za mech vonný nebeského háje

a rtů sladkých věčný za úsměv.

Spatřila mne – couvla v leknutí –

oči zavřel jsem. Pak cosi ke mně

sklonilo se, jakby anděl jemně

nade mnou povíval perutí.

A když opět pohledl jsem vzhůru,

ponořil se zrak můj do azuru

očí dvou, jež slítování plny

na mne hledí, bloudí kolkolem

a rtů drobné, rubínové vlny

neznámým se chvějí hlaholem.

„Čerkes,“ šeptám a prst na rty kladu –

jak by anděl spáchati moh’ zradu!!

Povstala, mou přilbu z trávy zdvihla,

jako motýl křovisky se mihla.

Vrátila se s vodou – krev mi smyla,

uhasila žízeň plamennou,

vlastní rouškou jemně obtočila

pravici mou tuhou, schromenou.

Pak můj těžký podpírala krok

k jeskyni, již před mnohými lety

samotář si vyryl v hory bok,

vystlala ji travou, mechem, květy,

pečlivě pak burku rozestřela –

a čas drahný nad mým ložem dlela.

A když vstala, z oka třpytné vláhy

vyčetl jsem, že se vrátí záhy.

Vrátila se. Z jitra každý den

keř se zachvěl, clonící mou skrýši,

hebounkými prsty rozestřen

a jak obraz nadoblačných říší

v rámci jeho větví, květem bílých,

obličej se jevil rysů milých.

Nosila mi pokrm; vedla řeči

neznámé, přec plné útěchy

a zrak modrojasný v sladké péči

upírala na mne s povzdechy.

Záhy jsem těm vzdechům rusovlásky,

blankytným těm očím rozuměl

a sen zašlý o rozkoších lásky

nad hlavou mi křídlem zašuměl.

Allah ví, co bouřilo mé nitro,

když se z rána přívětivá líc

nade mnou, jak samo krásné jitro,

ukláněla, pozdrav šeptajíc,

a v tom líci něžném když jsem vídal,

jak se purpur s padlým sněhem střídal.

Allah ví, že nepohnul jsem ani

rukou poraněnou – z bázně pouhé,

abych v zdravé neucítil dlani,

že je syta nečinnosti dlouhé.

Ale jednou nepokojné spaní

sprostilo ji vazby. A když ruku

napřáhl jsem v bouřném srdce tluku,

napjaly se pevně svaly, žíly

a v nich staré ucítil jsem síly.

Zdráv jsem povstal. Opásav se zbrojí

do hor jsem se vydal. Den byl mračný.

Kolem skály zasmušile stojí

a jich čela oblak neprůzračný

smuteční jak závoj řásně halí.

Nebe zakaleno; hřímá v dáli.

Bloudím, hledám aúl povědomý.

Stezky již jsem nenašel, ni stopy

nohou čerkeských. Jen chebdí klopí

široký tu list. Jak pusté lomy

sbořený tam aúl v divé houšti

ani srnu k sobě nepropouští.

Na mohyle turban dřevěný

zvrácen hnije. Kolem bílé kosti

rozvlékaly zuby nočních hostí.

Ba, již mech a svlačců prsteny

obalily mnohou lebku dědů,

že je sotva značna tvému hledu.

Hoj, tak ničí krutá příroda

velkého tu stopy národa,

až se ztratí na vždy, beze sledu,

až kraj ten, jak pustá mohyla,

bez popsané desky, bez znamení

pod trninu, vývrať, pod kamení

pohřbí vše, co tuto robila

naše ruka, naše boly, štěstí,

naše jména vrhne do nezvěsti,

o Čerkesích stoleté ni duby

nezašeptnou. – Zaskřípal jsem zuby.

Noc mi skryla smutné divadlo.

Bouř se přivalila, krajem duní,

jako tehdáž, kdy mi v mořské tůni

vše, co měl jsem, navždy zapadlo.

A zas velikou jsem zpíval suru,

ale nyní s hůry nade mnou

jejích veršů mocí tajemnou

nesechvěl se roj andělských kůrů.

Zdálo se mi, jakby každým slovem

stín se zdvihal nad zapadlým rovem,

jakby duchové mých předků všech

z hrobů svých tam v horách, úvalech

ke mně nocí bouřlivou se chvěli,

za mnou houšť a šíř a výš se střeli –

nepřehledný, nesčíslný sbor –

jakby letící ta spousta duchů,

jakby vodopády, vršky hor,

celá příroda v úžasném ruchu

hřímala mi v ucho strašný zpěv,

volající: krev a krev a krev!

Letěl jsem, jak démon, nocí temnou,

bystrým letem smrtonosných střel

a ten krvelačný přízrak se mnou

přes rokle a srázy burácel.

Svit mne spatřil na jeskyně prahu.

Sedím klidně. Ruky na dosahu

okazuje pochva zedraná

lesklý ocel, zpola vydobytý;

z rukojeti metá rudé svity

drahokam jak oko satana.

Přišla děva. Nesla chleb a vodu;

těšila se náhlé proměně,

uzdravení mému. Na odchodu

stanula přede mnou zmateně

a co hádal, tušíval jsem vezdy,

věštily mi očí krásné hvězdy.

Poprvé jsem ovinul jí ruku

kolem šíje; první srdce děví

zabušilo na mém v libém tluku.

Přivila se ke mně něhou révy.

V bílé čelo polibek jsem vtiskl,

tajně kinžal v pravici mé blýskl,

jednou ranou bezpečně a jistě

zahýřil si v nejkrásnějším místě –

v ňadru jejím – klesla mrtva k zemi –

a já o vlas jasný – –“ V půli řeči

Čerkes zaúpěl. Blíž něho klečí

mladý kozák, děsně bledý, němý,

patře divoce, jak úzká rýha

čepele, jejž nad zajatcem zdvihá,

rudými se plní krůpějemi.

Starší kozák, nad Čerkesem skloniv

šedou hlavu, čelo zakaboniv,

hlasem, plným trpké pohany,

druhu zašeptal: „Byl bezbranný!“

Ale Čerkes mroucí zahovořil:

„Díky za ránu, jíž jsem si přál!

V hruď mou kinžal poctivý se vnořil –

Rus mne v šerou nepovleče dál

spoutaného, dětem na posměch –

hory přijmou poslední můj vzdech!

Slyšte prosbu: V mnohé čestné seči

proti vám jsem stával tváří v tvář,

za sled mnohý po kuli a meči

zakoupil svým skráním slávy zář.

Pohřeb čestný bojovníku přejte:

v rodné půdě hrob mi vykopejte,

ruce rozvažte, ať ležím v něm,

hrdina jak volný; stranou k Mece

obraťte mou hlavu, na mé plece

složte štít i pušku s kinžalem,

budiž účastna též mého lůžka

šavle obnažená, věrná družka,

zlatého ať bleskem nápisu, –

svatým veršem hrozí Eblisu.18)

Pak hrob nízký vyrovnejte zemí, –

ať tu zaroste, ať navždy němý

v noci ďaura zvěstí nepoleká,

že tu Čerkes na den soudu čeká!“

Růžemi když jitra hory vzplály,

kozáci mu pod vysokou strání

šavlemi hrob chladný vykopali,

pohřbili jej čestně – podle přání –

a dál k Nov’rossijsku klusali

lesnatými svahy, úvaly.