Čermáček

Když po půl věku doma v staré hruši

můj zrak se potkal s tebou, milým ptákem,

šly upomínky růžové mou duší,

jak nivou děti ověnčené mákem.

Upomínky, zlaté runy

luzných vnad a krás,

za královské pláště, trůny,

za žezla ni za koruny,

za svět nedám vás!

Blah poznal jsem tě po šedavé hlavě,

po sněhobílém na ní příčném pruhu

a černém líci, jež jsi upejpavě

na rzivá prsa chýlil, dávný druhu.

Snad styděl jsi se, kominíčku drahý,

či starému jsi příteli se klonil,

jenž na otecké navrátil se prahy,

by v lásce mateřské se vposled slonil?

Proč nevítal’s mne, rci, tím drobným zpěvem,

jejž nad tirády jiných rád jsem míval,

an srdce záchvěv spěchal za záchvěvem,

v snů dětských sad, kde blaženým jsem býval?

Jak rád jsem poslouchal tvé jitřní hóry

a bděl, když ještě hvězdy v nebi tkvěly

a na zářivých ňadrech mladé zory

dne růže krvavé se rozvíjely.

Když jitřenka, jež den za ruku vedla,

kraj vposled líbala i stromy sadu

a při loučení slzela a bledla,

až znikla v nebes blankytovém hradu.

Blah po kvetoucí zahradě jsem těkal,

bych blíž ti byl, kam zalétal jsi koli;

na švehol tvůj, na radost svou jsem čekal,

na popěvků tvých ňader zlaté doly.

Květ stromů slétal do rusých mi vlasů

a květ tvých písní do mé duše klínu

jak bílý motýl do pšeničných klasů

a zlatá muška v soumrak do jasmínu.

Ó jak jsem snil! A když své černé rámě

noc němá k nebi ku modlitbě vznesla,

tu každá myšlenka má v ňader chrámě

před tebou zbožně na kolena klesla.

A dnes tě vidím zase, něžný hosti,

leč kde můj květ? Sníh týmě lebky chladí,

a v mužných ňader srázné hlubokosti

lkát slyším rusé upomínky mládí.

Jak při tvém zpěvu zbujely, jak rostou,

jak v bouři mění se dech vonný sadu,

když s písní tvojí malou, dětsky prostou

v ráj mládí svého tajemně se kradu.

Zas domov zřím, les vůkol, luhy, stráně

a s otcem matku, jež mě k srdci vije,

a v chladné ruce horké tisknu skráně,

a duše má jen zevšad smutek pije.

A ty jej množíš! Hle ta jarní doba,

jež v každý květ a v každé srdce září,

nás hlavověsi marně budí oba,

jsme v ruchu žití, oba samotáři.

Upomínky, zlaté runy

luzných vnad a krás,

za královské pláště, trůny,

za žezla ni za koruny –-

za svět nedám vás!