ČERNÁ BALLADA

– Bůh neví –

To nebyl On, jenž srstí vzrostlý, lepý,

svou ruku vedle mé klad’ v orudí,

to nebyl On, jenž na travnaté stepi

svou drsnou rukou bil mne do hrudi.

Jenž zlomil mě, až krev má čerstvá rudě

květ polní rosou jarní zkropila,

jenž soka zničeného odkop’ v nudě

a rázem chtění zvrátil opilá.

Sok (odcházeje):

Prominutí – nemohl jsem za to.

Chtěl jste žíti příliš divoko.

Račte nyní něco moderato.

Finis nejlepší je rokoko.

– Ona ví –

– To místo známé, květy poseté,

sem vedle mne si opět sedněte!

Tak. Jako vždycky zas se nahněte.

Dech poslední chci vyssát z poupěte. –

Oh, moje dívko krásná, spanilá,

je čas již, abyste se vrátila!

To místo krásné, krásné – prokleté!

O, rcete mi, zda plakat budete?

Vše ztraceno. O, hvězdy, zhasněte,

o, hvězdy krásné, hvězdy prokleté!