Černá beseda.

Dva ďábli slétli k pohovoru

se na trám staré šibenice.

„Hoj škoda jen, že v družném sboru

nás černých duší není více!“

Co kde kdo činil, vypravují.

Noc mračná je a vichry dují.

„Já,“ první dí, „jsem duši svedl.

V hruď bratra všil jsem k bratru záští.

Už rudý kohout na krov sedl,

krov nad spící se řítí – praští...

Vrah prchnul, čerte! – Pekla prahu

přec jenom dojdeš, bratrovrahu!“

Dí druhý: „Smutné na sirobě

svým dětem statek chrání vdova.

Muž – dlužník prý – spí klidně v hrobě

a marny přísahy a slova:

vše nenasytný boháč chvátí.

Co nalakotil, peklu splatí!“

A zveselení dvojím hříchem

dva černí pekla zasmolenci

tím zasmáli se děsným smíchem,

co při něm trnou zatracenci,

když peklem zní a sžíhá, mrazí,

jak hříšná duše branou vchází.

Když ďáblů dvé jak o závody

pak v smíchu dál se nocí hnalo,

by jiné chytli ve své svody, –

cos pod čekanem zastenalo

a zas a zas – kdo, věčný Bože,

tu k odpočinku hledá lože?

„To hrozné místo ku noclehu,

kde v noci ďábel beseduje...“

Jdou mraky nebem v divém běhu,

je vítr honí, zlobně duje,

teď rozptýlil je, – úžas v líci,

dva druzi shlédli – šibenici.

Jak bílý měsíc mrakem šeří

a šibenicí vítr chvěje,

druh druha zkumným zrakem měří,

pot chladný se jim s čela leje.

A skučí vítr, skřípe čekan.

Děl jeden tiše, strachem zlekán:

„Ne náhodou jen k podvečeru

my sešli jsme se na rozcestí,

sem bychom došli v nočním šeru,

kam čert se schází s chlubnou zvěstí;

jsme tuším hříchem bratří rodní,

i konopí i trámu hodní...

Já, věz, jsem Kainu rovný zlosyn,

jímž bratru v pohřeb všecko vzplálo,

že štěstí jeho ostřím osin

mě v závistivé oko klálo.

Teď za ňadry mi oheň hoří,

nic plamen jeho neumoří...“

„Já sirotě jsem urval statek,

už na něm vládnu s hojným zdarem.

By nehrozil mi pekla spratek,

jdu do horoucích pekel s darem,

jenž ďáblů chtíče vábně vnadí –

dar peklo stokrát vynahradí.“

„Nuž dojdi dřív –“ tu první vzkřikl.

„To sotva bude hřích můj větší –“

druh pod ranou jen těžce vzlykl,

„vrah na vraha-li Bohu svědčí.“

A bije, krev až na zem kane – –

Mrak měsíc skryl, jak vichr vane.

Hoj duje vítr v divém plesu

jak druhdy v požár toho žháře,

jenž na konopném na závěsu

v noc oko třeští z bledé tváře –-

Pes pod čekanem běsně vyje.

Noc příšerná zem smutnou kryje.