Černá hodina.

Tu chvíli já mám z duše rád:

když v nebi září plno hvězd,

mdlé vůně plují ze zahrad,

a všude modré přítmí jest.

A cítím tiché vánky vlát

a trsy bílých růží kvést –

v tu chvíli chtěl bych umírat

na prahu věčných veleměst.

A v mojí duši vstávají

podivné, šeré obrazy:

zřím kraje s modrým jezerem...

Teď vidin plný je můj zrak.

To ozvěna těch pohádek

zakleta vzdychá večerem.