ČERNÁ HODINKA

Ke kytaře zazpívám

písničku dnes, mami, vám,

jak zvěř plachá když se u vás

lovcům ukrývám.

Zmítán v denní lopotě

jako hadr na plotě,

slavím večer tichý svátek

v drsném životě.

K vám jdu – a jak uzřím vás,

divem ztmaví šedý vlas,

do stropu bych vyskakoval,

jsem váš chlapec zas.

A co jsem tak u vás host,

z mrtvých vstává minulost,

k jarům, která dávno zvadla,

klademe si most.

Venku soumrak tiší svět –

nám řeč plyne jako med,

však už také do lenošky

tatínek si sed'.

Nelpí na něm hrobu prach,

je to zase statný brach,

jak když přišel provoněný

loukou o senách.

Také bába, děd i strýc

dávno zhaslých zřítelnic –

přichází jich ze zásvětí

každým rokem víc.

Žel, v ten souzvuk rodinný

náhle bijí hodiny –

kam jen jste se rozplynuly,

drahé vidiny?

Prchla kouzla mámivá,

hlava zas je šedivá,

přetržena nezabudek

modrá přediva.

Dobrou noc! Je nutno jít,

dál se trudy probrodit –

přijdu se zas živou vodou

zítra obrodit!