Černá hodinka.

Čas večera jde sladký, snivý... Jeho dech

se jizbou stmělou blaze šíří... Hlava bádá,

co bylo v žití kdys. Sta vidin obepřádá

mne kouzlem svým, sta snů si hraje po oknech.

Však z blahých obrazů a zářných vidin všech

má duše nejraději upomínky spřádá

na drahou hlavu plavou, jak mne měla ráda

a v žhoucích polibcích mi lpěla na ústech.

Tisíce zlatých jisker s nebe v sny mé splývá,

a na obzoru v modré šeři luny srp

tak jasně třpytí se a v jizbu se mi dívá.

Je venku mráz, – však mně se v duši vonně lije

zář jara a s ním pohled očí, plný chrp,

a mladé lásky celá snivá poesie.