Černá hodinka.

Ty líbezný a teplý podvečere!

Západní slunce šerolesklý kmit

se rozestřiknul v pršky tisíceré

a zašel v mlhavý svůj noční byt;

jen obruba se okna třpytla zlatem

a my již do hovoru báje matem’.

Vzpomínka tichá na mrtvé i živé

svou cestu na rtech našich družně koná

radosti jasné i bolesti tklivé,

a všude láska rozprávek je spona.

Dnes umřel sedlák ze sousední chatky,

zůstala vdova s pěti ubožátky;

však za náhradu dcerka sousedova

má ohlášku a zase řeč je nová.

Ba pěkný párek! Nemají nic oba –

on chuďas tesař, ona jehlou píchá;

však společně se pláče líp a vzdychá

a z jedné misky veselej’ se zobá.

Náš starý kantor nevěstu prý hledá

a vdova z hospody zas ženicha;

náš velebníček líčka prý má bledá

a na mizinu mlynář pospíchá.

Tak řeč se k řeči do hovoru tlačí

a pomlouvačky šepcí s pomlouvači.

Oj mluvte vy si! My tu pod přístěnkem

v šepotu laskavém a tiše tenkém

tulíme k sobě srdce, ňadra, čela

a jedna duše přišla ve dvě těla.

Náš hospodář si chutě k dýmce mlaská –

což ví ten staroch, co je naše láska,

což vědí tety, když jim bělá vlas,

že já tě tady tisknu v měkký pás?...

Už pomluv tichne hlas i ženská váda

a klep i hovor do spánku se skládá;

večer je temný, klid už skoro tísní,

jejž ruší jenom děti drobnou písní.

Paňmáma rozsvěcuje, už je světlo!

Musil jsem opustiť své jaro blahé,

jež podvečerním soumrakem mi kvetlo

v bohatých květech, svoje děvče drahé!

Už, už je světlo – ale v naše oči

se mlha snů i štěstí složila,

srdce se chvějí, hlavy se nám točí,

a prchla naše chvilka spanilá...