ČERNÁ JÍZDA.

Ledy se řítí, mosty se třesou.

Skety, ať běsi vás neunesou!

Ledy se tříští, stříkají pěny,

na břehu diví se muži a ženy.

Ledy se srážejí, já letím na kře,

nevolám nikomu sestro ni bratře.

Ty jenom, cizinko, pozor měj!

Noc je a nezřím ti v obličej;

krásná či nekrásná, patříš nám,

půlnoci, mně a hlubinám.

Se mnou kdo, hrůzy jen zakouší:

Život i spása jsou na souši.

Kolkolem ledové rakve se ženou,

já letím drahou předurčenou.

Nikdy už pevné se nedotknu půdy,

o pilíř, o břehy roztříštím údy,

nebo mě do řeky vichřice smete:

na hrobě fialka nepokvete!

Ale jak ty jsi se vyšvihla sem?

Vznesla tě pěna? vyvrhla zem?

sklouzla jsi s mostu v objetí vod?

Víš, že teď ženem se o překot

s mraky a s moranou, pozděj či spíš

tůň že nás pohltí mrazivá – víš?

Na břehu kupí se báby a hlupci:

kupčíci lásky a svátostí kupci.

Já letím smrti vstříc kolem vás po kře,

volám vám: kuplíři, manžele, lotře!

bůh bude milostiv ďáblovu synu:

s posledním rouháním na rtech ať zhynu!