Černá kněžna.

Vzplálo slunko zářivé, nad Těšínem vzplálo,

širé slezské krajiny světlem zalévalo,

širé dálné krajiny, hory, doly, pláně, –

ptactvo písní vítalo nové jitro Páně.

Do Marklovic, v lovčí hrad, Černá kněžna jede,

úsměv milý pohrává v tváři její bledé,

po boku jí milý choť, hrabě Forgáč švarný,

dumně ve kraj upíná pohled žhoucí, žárný.

„Hoj, ten milý, slezský kraj!“ hrabě zahovoří,

„Hle, jak ladně, kouzelně, v záři slunka hoří!

Jako smavá zahrada vůkol rozkládá se,

jako obraz nádherný v zlatém slunka jase!

A ty vísky, dědiny, kam se pohled šine,

a ten horstva věnec kol, kterak vlídně kyne!

Však už chápu, proč ten lid, jejž ty kraje rodí,

Tvoje ústka, paní má, k chvále pouze svodí.

Jedno však tu, paní má, co můj nítí zájem:

Tvoje vláda knížecí, ta mi dosud tajem;

Tvoje vláda podivná, Tvoje panování,

pro něž lid ten v šíř i v dál ctí Tě bez ustání.

Všaktě všude živa jest Tvoje chvála v lidu,

všaktě všude známa jest kněžna od Beskydu;

jako drahou světici lid ten vzývá Tebe

a Tvá chvála dolétá věru v samo nebe!“

Usmívá se v rozpacích Kateřina kněžna

a po tváři úsměvné hrá jí růměň něžná;

sebechvále vzpírá se skromná její duše,

mlčky na svém bělouši k Marklovicím kluše.

Aj, tu v cestu před oře mladá klesá žena,

jako polní lilie bouří nalomená,

úzkost, bolest, hoře zlé vnadnou líc jí cloní,

po níž z očí blankytných slzí proud se roní.

„K Tobě, paní, utíkám ve svém krutém hoři,

Tobě, kněžno, v pokoře noha má se koří,

neopouštěj nešťastné, ujmi se jí, paní,

jedním slovem milosti usuš slzy v skráni!

Políčko jsme osili, celičký náš statek,

k němu toužně vzhlíželi všední den i v svátek,

každým letem hustý klas na políčku vzklíčil,

ale kanec divoký úrodu vždy zničil.

Tvým ten kanec majetkem, muž můj jej však zabil,

mstivé lovce knížecí ranou k sobě zvábil,

v železech jej odvedli, jako vraha, žháře,

muže mého uvrhli tmava do žaláře.

Vrať mi muže, vrať mi zas, kněžno přemilená,

oporu vrať duši mé, v bolu zlém jež sténá!

pro druha mých radostí, tužeb všech a tíží

koleno mé v pokoře před Tebou se níží! – –“

„,Ustaň!‘“ kněžna velí jí, sotva tajíc hnutí,

„,snad nám průchod poskytnou zákonové krutí.

Vzhůru tedy, na zámek, nechať neleníme,

co stalo se, na soudě dokonale zvíme.‘“ –

Zástup lidu, zvědavě jenž se kupí kolem,

„sláva kněžně vznešené!“ jásá strání, polem.

Sedá kněžna v myšlénkách soudnou na stolici,

dobrota však bezměrná zračí se jí v líci.

Však tu lovci blíží se, žalobu svou vedou,

zákonníci, všakých práv, obeznalí vědou,

kloní hlavy, radí se, nález předkládají:

„Pytláka psi vztekliví nechať roztrhají!“

Ale kněžna v soucitu na vinníka zírá,

který bázní zoufalou v poutech před ní zmírá.

„Nuže,“ Černá kněžna dí, „milí páni moji,

rcete nyní opravdu, co ten kanec stojí?“

„,Tři tolary, kněžno ctná,‘“ odpovědí zní to. –

„Aj, těch víc než člověka má nám býti líto?

Však my škodu vinníka spočtem’ za let řadu

a pak nález v této při vyřknem’ bez odkladu.“

Ticho. Mlčí radové, mlčí lovci mstiví,

beze hlesu stojí kol zvědavců kruh živý

a v tom tichu napjatém, jako hudby snění

Černé kněžny zvučí hlas klidný, povznešený:

„Nuže mlčí slavný sbor, já pak nález vznáším:

Tři tolary vinník splať pokladnicím naším;

to za ztrátu zvířete, jež nám zhubil v poli,

brániv svoji úrodu, ne však ve svévoli.“

„Z pokladny však knížecí,“ kněžna velí dále,

„souzenému člověku, který v péči stálé

z úrody své sobě chléb a nám berně chystá,

jemu ihned tolarů vysázejte tři sta!“

„Právo ctít a zákony, trestat nepravosti,

panovníků první jest, svatou povinností;

ale kdo chce srdcím vlást, k dobra vést je zdroji,

musí lidu nésti vstříc srdce, duši svoji.“

Zmlkla, ale jako bouř, zahučí-li polem,

jásot lidu bezměrný zazní kol a kolem!

„Sláva kněžně milené!“ zní to zas a zase

a líc kněžny v pohnutí nachem pokrývá se.